Známý písecký fotograf Petr Lusk se před několika dny vrátil domů z Jižní Ameriky, kde absolvoval 33. ročník nejnáročnějšího motoristického závodu na světě Rallye Dakar. Stejně jako loni i letos se závod jel na území Argentiny a Chile.

Petr Lusk tento náročný podnik neabsolvoval v žádné z kategorií, ale v novinářském vozidle, aby tento závod fotograficky zdokumentoval. A ze zlomku fotografií, jež přivezl domů a které jsem měl možnost vidět, se mu to povedlo náramně.

Vaše jméno mnozí Písečáci znají, ale málokdo asi ví, co vlastně děláte. Zabýváte se pouze fotografováním?

Kdepak. Mám svoji firmu, autodopravu, která mě docela dobře uživí, takže mohu vyrážet na takové závody, jako je Dakar. Kromě toho fotím pro jeden tovární tým rallye, který jezdí šampionát IRC. A tato práce je docela dobře placená, takže je to slušný přivýdělek k mému zaměstnání. Co se týká Dakaru a podobných dobrodružných závodů, to je můj velký koníček, respektive droga. Jsem rád, že se na takový závod vůbec můžu dostat. Tam za mě veškeré náklady hradí KM Racing Team, který je vlastně největším českým týmem účastnící se těchto dálkových soutěží.

Znamená to, že fotíte Dakar hlavně pro tento tým?

Ano, fotím hlavně pro KM Racing Team, ale poskytuji fotky i továrním týmům jako je BMW a Volkswagen, a také tiskovým agenturám.

Kdy jste se Dakaru zúčastnil poprvé?

Bohužel jsem nezažil období, kdy se Dakar jezdil na území Afriky. Chystal jsem se tam v roce 2008, ale to byl závod z bezpečnostních důvodů zrušen. Vzhledem k tomu, že se Dakar přesunul do Jižní Ameriky, kterou znám z klasických rallye, na které jsem jezdil pět let před tím, řekl jsem si, že by prostředí v Argentině a v Chile, kde se závod pojede, mohlo být pěkné. Usoudil jsem, že znám místní poměry a vyrazím tam sám od sebe na výlet. A to jsem také udělal. A protože se mi barevné fotky z těchto dvou fotogenických zemí vydařily, dostaly se do podvědomí lidí. A další ročníky Dakaru jsem už měl hrazený, jel jsem tedy s týmem. Letos jsem jel svůj třetí Dakar.

Řekněte, jak nyní porovnávají čeští jezdci Dakar africký s tím jihoamerickým?

Když vezmu největšího českého nestora této rallye po Karlu Lopraisovi, jeho bývalého spolujezdce Josefa Kalinu, který jel letos jubilejní dvacátý Dakar, tak podle jeho slov je to nesrovnatelné. Hlavně v obtížnosti závodu. Ten jihoamerický je profilem trati daleko rozmanitější a zároveň obtížnější, vzhledem k tomu, že se jede za daleko větších teplot než tomu bylo v Africe. Tam se jel Dakar za naší zimy, kdežto v Jižní Americe mají ve stejnou dobu léto. Proto jsou tam na některých místech extrémní vedra. Snahou pořadatelů je, aby z Dakaru udělali co nejtěžší závod, takže ho zatáhnou do takových lokací, které jsou kolikrát až neskutečné a člověk si kolikrát řekne: „Co tady vlastně dělám?“

Dalším problémem jsou velké nadmořské rozdíly. Nějaký čas jedete ve třech stech metrem kolem moře a pak se dostanete do And, kde přejíždíte až pětitisícové průsmyky. Tam auto vůbec nejede, organismus vás neposlouchá, protože na to není zvyklý. Člověk je z toho totálně vykolejený. Je to velké dobrodružství a jak říká Pepík Kalina: „Dakar v Jižní Americe je nesrovnatelně těžší než v Africe.“

Jak vypadá takový jeden váš den na Dakaru?

K dispozici mám auto, takzvaný presscar, což je upravené klasické závodní auto, které splňuje veškerou bezpečnostní homologaci danou pro tento závod. Takže mám uvnitř ochranné rámy, hasící přístroje, závodní sedačky, čtyřbodové pásy, musím s sebou vést, stejně jako závodníci, povinně vodu a další potřebné věci. A díky tomuto autu mám šanci se dostat i do těch nejnepřístupnějších terénů, kam bych se s neupraveným vozidlem normálně nedostal. Mám tam zvětšenou nádrž na sto osmdesát litrů, takže i řídká síť čerpacích stanic, která tam je, mě nezaskočí.

Znamená to, že si vozidlo řídíte sám?

Kdepak, to bych nezvládl. O řízení se staráme dva. Letos jsem měl vedle sebe spolujezdce, který jel v minulosti dvakrát Dakar na motorce, a to Pavla Kubíčka. Hlavní porci kilometrů odřídil on, já jsem se více věnoval navigování. V tom už jsem docela zběhlý. Pavel prohlásil, že jako závodník nikdy nezažil to, to prožil letos se mnou, že konečně viděl Dakar takový, jaký opravdu je. Nyní si ho užil až dost. Jeli jsme ve dvou a bylo to bez problémů.
A jak vypadal takový den na Dakaru? Hlavně ze začátku to bylo obrovsky náročné. Pořatelé hned po startu připravili jezdcům pořádnou porci kilometrů. Jedna etapa se skládá z přejezdu na měřený úsek, což znamená, že jedete tři sta nebo čtyři sta kilometrů po totálně rovné silnici a je to nezáživný úsek. Pak najedete na rychlostní zkoušku, která měří dalších tři sta kilometrů a je to hodně náročný úsek v těžkém terénu. Zdoláváte písečné duny, skály, projíždíte přes vyschlá řečiště a poté zase přes brody plné vody. A když to všechno horko-těžko zdoláte, máte před sebou další dvě stovky kilometrů než přijedete do dalšího bivaku. To je tábor, kde končí daná etapa. Ta měří i kolem osmi set kilometrů a polovinu z nich absolvujete v neskutečných podmínkách.

Máte už nějaký zaběhnutý režim, jak takovou etapu zvládnout?

Pokud to jenom trochu jde, vyrážím už v noci před startem další etapy. Před tím si ještě v bivaku zjistím všechny dostupné informace, to znamená GPS souřadnice, dále knihu, ve které je detailně rozpracována celá trasa s důrazem na nebezpečná místa a podobné věci. To všechno si nějakým způsobem spojím dohromady. Navíc mám stažené ruské vojenské mapy s vrstevnicemi, takže vím, který úsek trati je průjezdný a který ne. V noci jedeme jak jen to jde. Dostaneme se třeba až do prostoru startu rychlostní zkoušky a po rychlostní zkoušce si ještě v noci popojedu sto kilomterů. Pokud to tedy jde. Přesunu se do místa, které by mohlo být pro fotografování atraktivní, například velké duny, kaňon přes řeku a podobně. Tam si rozbalíme stany a brzy ráno čekáme na první motorkáře, protože ti startují jako první hned po rozednění. Stále se ubezpečuji, zda jsem si vybral dobré místo, případně se přesunu jinam.

Když cestujete sami dva, je to hodně nebezpečné?

Jižní Amerika je naprosto v pohodě, navíc jsou tam velice příjemní lidé. A v končinách, kde se pohybujeme, široko daleko nic není. Maximálně tak nějací brouci nebo hadi, ale ti si vás nevšímají. Tam je to naprosto bezpečné (smích).

Kolik fotomateriálu s sebou vozíte a jak se vyrovnáváte s velice prašným prostředím?

V tomhle je Dakar případ sám pro sebe. Na závod s sebou beru tři nebo čtyři fotografická těla a k tomu ještě celou řadu objektivů. To všechno se snažím nějakým způsobem chránit, aby technika závod vůbec vydržela. Když pominu extrémně vysoké teploty, které by profesionální přístroje i objektivy měly vydržet, tak je tam neskutečná prašnost. Písek v poušti není až tak nejhorší, ale je tam jemný písek jako pudr. A když jím projíždíte, dostane se vám prakticky všude. Já se snažím všechno dobře chránit, od kamaráda mám ušité neoprenové obaly, které jakž takž pomáhají. Po návratu domů fotoaparáty i objektivy vypadají hrozně a všechno musí k vyčištění do servisu. A jsou to nemalé čátky, které musím dát za důkladné vyčištění veškeré techniky.

A v průběhu závodu se věnujete údržbě techniky?

Tam se to nedá. Jednak na to není čas, a pak ani chuť. Večer přijedete do bivaku a máte toho plný zuby. První tři nebo čtyři dny jsme spali tak dvě nebo tři hodiny denně, než se do toho režimu zaběhnete. V bivaku pak posbírám potřebné informace, stan ani nerozbaluji, strčím hlavu někam pod auto a hned spím. Je to hodně náročné. Maximálně tak vyčistím čočky u objektivu a ostatní neřeším.

Jak jste prožíval samotný závod v tom směru, když v jeho závěru museli odstoupit Josef Macháček na čtyřkolce a poté i Aleš Loprais se svým kamionem? Vždyť oba se do té doby drželi ve svých kategoriích na čelních místech...

Jsme součástí KM Racing Teamu, za který jeli Josef Macháček a Martin Plechatý, jenž odstoupili ze závodu z výborného místa. Skvěle jel i Slovák Ivan Jakeš, který byl letos perfektní, v jedné etapě skončil dokonce šestý a celkově desátý. To je velký úspěch. A odstoupení Machuse ze závodu byl velký šok. Hlavně pak, když na rychlostní zkoušce nemáte o něm žádné informace. Čekali jsme na něho, že ho vyfotím a on stále nejel. Říkal jsem si: „Že by měl nějaké problémy?“ Ale když nejel ani za dvě, za tři hodiny, šel jsem k satelitnímu telefonu, se kterým je jediné spojení se světem. Zjišťoval jsem, jestli mi nevolal a nepotřebuje nějakou pomoc. V presscaru mám omezené možnosti, a i když jedu závod se startovním číslem, nesmím nikomu pomáhat. Jezdci si mezi sebou mohou pomáhat, ale já do závodu nesmím nijak zasahovat. O to je pro mě všechno obtížnější.

A pak se dozvíte, že byl Pepa Machus od vás vzdálený tři sta kilometrů, takže ani nebyla šance mu nějak pomoci. Byly to smutné chvíle, když přijedete do bivaku a všude kolem vás je stísněná nálada. Nehledě na to, že Aleš den před tím, než ze závodu odstoupil, měl narozeniny, takže jsem mu také přál, aby všechno dobře dopadlo. A druhý den musel z Dakaru odstoupit. Jsou to smutné okamžiky, které se ale bohužel, stávají. Letos byla na Dakaru „úmrtnost“ českých posádek až neskutečně velká. Když se vypadne kvůli technické závadě, je to smutné, ale stane se.

Když pak dostanete zprávu, že kamarád Martin Kolomý s Jardou Lamačem převrátili vozidlo, jsou v nemocnici a nevíte, co je s nimi, tak je to zlé. Nejprve se dozvíte, že jsou v pořádku, pak zase přijde zpráva, že potřebují převézt k operaci do nemocnice v Buenos Aires, ale že to nejde. Tak jsme alespoň sháněli doktora, který by je operoval ve městě, vzdáleném dva tisíce kilometrů od Buenos Aires. To byly krušné chvíle.

Byl na letošním Dakaru jeho několikanásobný vítěz v kamionech Karel Loprais?

Karel tam letos chyběl, a bylo to vůbec poprvé. Loni jsme se tam potkávali, protože rovněž jezdil v presscaru, ale tentokrát chyběl. Říkal, že si šetří zdraví a že už toho má dost, že stejně všechno viděl. Byl tam pouze jeho bratr, který je manažerem a šéfem jejich týmu.

František Bořánek