Jubilejní dvacátou Rallye Dakar má za sebou Josef Kalina, který však tentokrát neseděl v kabině kamionu Liaz týmu KM Racing, nýbrž soutěž v rámci domluveného hostování absolvoval v Tatře s Alešem Loprasem.

Ambicózní třicátník se zkušeným jedenašedesátiletým navigátorem po boku byli prakticky jedinými soupeři suverénních Kamazů. Jejich snažení ale předčasně v deváté etapě utnula porucha turbodmychadla. Domů se Kalina vrátil celý rozbolavělý a slíbil, že se do ostrého soutěžního auta na úrovni Loprasovy Tatry už příště neposadí.

Jak jsi soutěž zvládal po zdravotní stránce?

V reálném světle se ukázalo, že jsem na takové špičkové ježdění už starej. Třeba po těžké etapě s cílem v Arice jsem byl v hrozném stavu. Ani by mi snad nevadily ty bolesti, rozmlácená kostra, vyvrknutý krk a podobně. Spíš šlo o to, že jsem poslední kilometry už nebyl příliš schopný pořádně navigovat. Pořádně jsem neviděl, byl jsem ze všeho totálně sežranej a pravděpodobně jsem měl otřes mozku.

Z čeho konkrétně pramenily tvoje problémy?

Když pominu stáří, tak to jsou v zásadě asi tři věci, které vycházejí z krční páteře. Trable přinášejí jednak veliké rychlosti, kterými se projíždí rozbitý terén. Zkusil jsem také kvůli sloupku, který jsem měl hodně blízko hlavy a pořád jsem se do něj mlátil. I když na něm byl molitan, tak to neutlumil. Za hlavního pachatele svého nedobrého zdravotního stavu ale považuji bezpečnostní systém HANS. Ten je vymyšlený na tlumení nárazů směrem dopředu - dozadu. Je to ale opatření určené pro Formuli 1, aby si pilot při nárazu nezlomil vaz. Ovšem na boční bouchance, kdy hlava lítá ze strany na stranu, což je u kamionu to nejtypičtější, HANS vůbec nepomáhá.

Jak se to konkrétně projevuje?

Potíž je v tom, že opěra systému, kterou má posádka v náklaďáku za hlavou, nepřetržitě klepe zezadu do helmy. Člověk si to nemusí ani pořádně uvědomovat, je to takový oblbovací rytmus. Nepříjemné je ale hlavně to, jak sebou lidé v kabině kamionu na rozdíl od okruhových aut neustále mlátí. Časem se kvůli tomu začne HANS z bezpečnostních pásů na ramenou uvolňovat. Při nějakém větším pohybu auta se celý posune a začne tlačit třeba do hrudní kosti. Mimochodem když udělal Marek Spáčil se svou Tatrou kotrmelce, tak ho HANS málem uškrtil.

Nedá se o sporném významu tohoto systému v kamionech nějak oficiálně polemizovat?

Sepsal jsem na tohle téma takový rozbor. Rozešlu ho všem zúčastněným posádkám a když s tím budou souhlasit, adresujeme ho k příslušné komisi Mezinárodní automobilové federace FIA. Z rozboru vyplývá, že HANS je pro nás svým způsobem vražedným nástrojem.

Může to přinést změnu?

Osobně si myslím, že to bude k ničemu. Funkcionáři, kteří nikdy neměli kamiony v lásce, z toho budou mít akorát škodolibou radost. Určitě si budou říkat jen trpte...

Je vůbec v lidských silách takovou extrémní zátěž jako je Rallye Dakar zvládat?

Je to na hraně. V jedné etapě jsme asi padesát kilometrů před cílem předjížděli Kamaz Firdause Kabirova. V bivaku jsem pak s nimi mluvil a Rusové se mi přiznali, že v té době už vůbec nemohli. Z Dakaru se stal závod, na nějž musejí být vedle špičkově vyladěných vozidel i maximálně fyzicky připravení lidé. To jen koresponduje s mým předstartovním názorem, že dřív se dávala noha z plynu, aby se nerozbilo auto, a teď se to dělá proto, že by víc nevydržely posádky.

Nepřidal ti boj proti ruské přesile trochu marný?

Je to tak, protože na jednoho zajíce mají dostatečný počet honicích psů. Jet s jedním autem proti pěti Kamazům je skoro zbytečný. Během speciálních úseků mají možnost měnit taktiku, střídat vozy na špici nebo vydávat jiná strategická rozhodnutí. Soupeře normálně uštvou.

Přesto jsi si určitě užíval dvě etapová vítězství a boj o čelo celkového pořadí...

Obecně jsem spokojený, protože mě vždycky bavilo, když se to na špici trochu rve. Škoda, že jsme nevydrželi do konce, protože třetí místo bylo takřka tutový. Myslet se dalo i druhou pozici, protože jsme Kabirova na rozdíl od Čagina dokázali v etapách pojezdit.

Jak fungovala spolupráce s mnohem mladším Alešem?

Protože mám zkušenosti i z klasické rallye, navigoval jsem ho pokud to situace dovolila i tak, že jsem jednak hlídal roadbook a pak mu říkal, co vidím před sebou. Neměl jsem sice rozpis, ale odhadoval jsem situaci na oči. Celkem se nám osvědčilo.

Na Rallye Dakar jsi prožil slavná vítězství s Alešovým strýcem Karlem. Dají se spolu ti dva po jezdecké stránce nějak porovnat?

To moc dobře nejde, protože za Karlových časů se jezdilo jiným stylem. Kamiony nedosahovaly takových rychlostí, tenkrát v dakarských začátcích šlo víc o to maratonské putování. Karlovou předností bylo tempaření. Uměl nasadit určité tempo a dokázal s ním ujel velkou část speciálky. Aleš je zase představitel nové jezdecké generace, která míří za úspěchem jinými zbraněmi.

Jak jsi během soutěže komunikoval se členy KM Racingu?

To je jedna z věcí, kterou musím výrazně pochválit. Byli jsme každý den spolu a pomáhali si. KM Racing měl s sebou hodně doprovodných aut a týmový šéf Martin Macík proto býval v bivacích s lehkým kamionem obvykle hodně brzo. Vždycky ohraničil výhodný prostor pro oba týmy, takže Macíkovci a Lopraisovci tábořili pohromadě a vytvořili takový dvou-tým.

Taková týmová splynutí nebývají obvyklá...

Mně to vyhovovalo mnoha ohledech. Jednak jsem nemusel za klukama, které mám rád, chodit nikam daleko na pokec. Také bylo příjemné, že když ještě nebyl na místě tatrovácký doprovod, dával mi mechanik Jirka Čáp pivo na uhašení žízně. Měl s sebou dokonce lahvové. Mechanik Pjotr od polského čtyřkolkáře Lukasze Laskawiece se zase ukázal jako čarodějný fyzioterapeut. Každý večer mi uvedl krk do přijatelného stavu. Mohl jsem se vyspat a ráno jít na start. Obecně jsme byli v pohodě, všichni dohromady normálně komunikovali. Když nám kleklo to turbo, tak byli kluci z KM Racingu naštvaní, protože chápali, že se vepředu mydlíme s něčím obludným a někde za hranicemi osobní statečnosti.

Jak hodnotíš vystoupení kamionu Liaz a posádku KM Racingu Vlastimil Vildman, Ladislav Fajtl, Jan Bervic, kteří obsadili čtrnácté místo?

Jsem s nimi nesmírně spokojený. Všechny mé rady a upozornění Vlasta Vildman přesně plnil a taky to podle mě tak vypadalo. Sen Martina Macíka o desátém místě mi připadal v těžké konkurenci, jaká letos Dakar jela, mírně nadnesený, ale nakonec se ukázalo, že jim k té desítce zase tolik nechybělo. Nebýt penalizací zkraje soutěže, mohli být o něco výš. O jejich kvalitě svědčí dvě deváté místa v etapách.

Jak vidíš svou budoucnost v KM Racingu a při Rallye Dakar?

Špici už rozhodně nepojedu. Musím být realista, nemůžu se nechat někde zabít. Kdyby ale bylo potřeba jet zezadu nějakou doprovodnou dvojku, tak bych se tím asi dokázal bavit.

min

< Předchozí		Další >