Ve třetím a posledním díle povídání o spolupráci dvojice Loprais a Kalina se podíváme do let, kdy dakarská soutěž nabrala ztracený dech a zápolení tatrováků doprovázelo velké hledání.

V roce 2001 pořadatelé Dakaru zrušili homologace všem typům kamionů, které neměly motor umístěn tak, aby osa spojky byla maximálně 1 metr od osy přední nápravy. Spolu s dalšími požadavky na sériovost, od které se pak s léty plíživě ustupovalo. To vše znamenalo velký výkonnostní i technický krok vzad. Oba tatrovácké týmy se s novou situací vyrovnaly po svém, ale oba založily vývoj nového typu na vojenské modifikaci Armax s předsunutou kabinou. Poloha motoru nad přední nápravou spolu s extrémním předním převisem dle série a jejich fatální vliv na životnost dosud bezporuchových předních hnacích hřídelů zhatily nejeden skvěle rozjetý závod, jako čerstvě nabroušená kosa. Hledání cesty ven z bludného kruhu pár let zabralo, ale v mezidobí byla tatrováckou realitou přezdívka Mrazík pro bílý kamion se skříňovou nástavbou, připomínající chladírenský kontejner.

2002: do nové éry

Nikdo nevěděl, jak se nové kamiony budou na Dakaru chovat. V roce 2002 vyjel Kamaz s jedním kamionem pro Čagina, zatímco Kabirov nejel po vážném zranění páteře z předchozího ročníku. Posádka Karla Lopraise jela ve stejném složení jako v roce 2001, tedy s Josefem Kalinou a Petrem Hamerlou. Rok 2002 byl milníkem, nejen rekordně nízým počtem startujících kamionů, s nimiž se prostě muselo něco udělat, ale také návratem Jana de Rooye. Tehdy se ještě netušilo, zda to je jen z kratochvíle, nebo se de Rooy chystá ke větším akcím ve svém tradičně maximalistickém duchu. Stalo se to druhé, kulatý Holanďan pobláznil rodnou zemi a strhl s sebou i lavinu následovíků, kteří na Dakaru pořádně tvrdí muziku až do dnešních dob. Čagin vyhrál suverénně, ale i v nové podobě se Tatry držely za ním, byť tentokrát markantně. Loprais s Tomečkem se postupně přetahovali o druhé a třetí místo. Nakonec se podařilo Karlovi dojet na druhé místě a Tomeček po problémech s poloosou skončil až desátý. Druhé místo bylo posledním velkým medailovým úspěchem dvojice Loprais a Kalina. Byly i myšlenky na vyšší umístění, ale Čagin byl suverénní a hlavně bylo zřejmé, že na jeho stíhání musí Tatra projít zásadní inovační kúrou.

2003: šest odpíchnutých rittbergerů

V roce 2003 byli Loprais a Kalina zpět, ve stejné sestavě jako dva roky předtím. Vůz dostal porci koní navíc a hlavně vzduchové pérování přední nápravy, které posunulo jízdní vlastnosti o velký kus vpřed. Pořadatelé po klimatických excesech minulého roku přesunuli rallye do slunečné oblasti severní Afriky, start byl ve francouzském Marseille a po průjezdu Tuniska Libye a Egypta končila soutěž na Sinaji. Technické změny byly znát, Karel se v Tunisku dostal na druhé místo celkově díky vítězné etapě a dokázal držet útok nových Dafů týmu de Rooy, který poprvé startoval v modrých barvách Gauloises, ale v němž překvapivě rychle začal excelovat mladý Gerard. Šestá etapa znamenala pro Karla zdržení, posádka ztratila 40 minut opravou přepouštění paliva mezi nádržemi. Etapa do Ghatu znamenala konečnou stopku. Havárie ve vysoké rychlosti, k níž přispěla koncentrace hmotnosti na přední nápravu, byla nejtěžším momentem v kariéře celé posádky. Nepojízdné vozidlo zůstalo na místě a tým ji s velkými náklady dostával do republiky několik měsíců v žalostném stavu. Karel havárii odnesl zlomeným obratlem a Josef dalšími šrámy…

2004: hřídele opět úřadují

Skvělý ročník se třemi elitními značkami v nejlepší formě. Kamaz i DAF de Rooyů měly technicky navrch, ale obě Tatry jim nezůstaly nic dlužny a vyhrály několik etap. S Karlem a Josefem usedl do kabiny zkušený Petr Gilar, společně vyhráli dvě etapy. Klasický těžký Dakar se startem ve Francii a těžkými mauretánskými etapami. Z dobrého závodu nakonec udělaly něco úplně jiného znovu hnací hřídele. Praskly Tomečkovi i Lopraisovi téměř ve stejný okamžik totožné etapy. Obě posádky soutěž sice dokončily, ale slibně rozehraná partie byla fuč. Po návratu se živila diskuse, jak dále vzdorovat přesile Kamazů a Dafů, byť jim Tatry dokázaly být v různých fázích závodu rovnocenným soupeřem, ale vždy jen intervalově. Nezměnilo se nic, napřesrok se stav prohluboval a ještě vyrostla nová generace soupeřů v čele se Staceym a Bekxem.

2005: v zajetí hřídelů a dun

Poslední echtovní Dakar před komerčním nástupem Etienna Lavigneho k moci. Karel znovu startoval s Josefem Kalinou a Petrem Gilarem. Vůz nedoznal výraznějších změn, z nichž zkosená plachtová nástavba byla tou největší. Byl to podivný ročník, soutěž přišla o motocyklovou legendu Meoniho, závod se zahalil do oblak prachu v písečných bouřích, jako by nad ním vůbec nevysvitlo slunce. Všechny předpoklady a následky byly postaveny na hlavu v jedné etapě ze Zoueratu do Tichitu, přes 600 kilometrů speciálky, na kterou mnozí nezapomenou. V rozmoklém písku po velbloudí trávě šla rychlost rapidně dolů a spotřeba nahoru. Většina posádek nedokázala etapu zdolat v časovém limitu. Padly v ní šance nejen Karla, který měl smůlu na přítomnost soliska, z něhož po obrovském pětihodinovém úsilí nakonec posádka Tatru vysvobodila, ale také obou de Rooyů a Azeveda (palivo) i Čagina (motor). Karlova posádka strávila noc v dunách nad Tichitem, hledání srávné trasy potmě by bylo příliš riskantní. Paradoxně právě Karlova Tatra ještě trošku paliva měla, ale kvůli zdržení ze soliska nemohla do Tichitu dojet za světla. Útrapám však nebyl konec, okružní etapu kolem Ataru nedokončila už ani jedna z Tater (hádejte proč – kvůli hnacím hřídelům). Karlovo auto zůstalo zaklíněné v nepřístupné krajině mezi dunami. Záchranná expedice, vedená Milanem Lopraisem za pomoci šestikolky Babči, hasičáku s ovečkami a čtyřkolek z půjčovny od Radima Pustějovského (ano, toho Radima, který je dnes u Loprais Teamu mechanikem) vedla nekonec k úspěšnému cíli, byť mimo soutěž.

A tady naše vyprávění končí, stejně jako přímá spolupráce Karla Lopraise s Josefem Kalinou. Ještě napřesrok se sešli v jednom týmu, ale Josefova funkce byla ryze organizační. Tatra také doznala spoustu změn, zkrácený převis, přišly Foxy, začalo se pracovat na výkonu, rozložení vah, chlazení…Do popředí se postupně propracoval Aleš Loprais, s nímž Josef Kalina 1. ledna otevře už dvacátou kapitolu své dakarské kroniky, v níž zažil úplně, ale úplně všechno.

Jiří Vintr

< Předchozí		Další >