Spojení Loprais a Kalina patřilo k axiomům maratonského závodění. V prvním zastavení se podíváme do počátku 90. let, kdy Tatry střídavě úspěšně stíhaly italská Perlini.

Josef Kalina, který na Dakaru 2011 napíše další kapitolu do knihy spolupráce Loprais+Kalina, usedl ke Karlu Lopraisovi poprvé při Dakaru 1991. V té době už měl Karel v kapse jedno první, jedno druhé a jedno čtvrté místo a usídlil se na pozici jasné tatrovácké jedničky. Josef Kalina vystřídal navigátorské posty v závodním, doprovodném i pořadatelském voze a už se těšil pozici respektovaného navigátora, organizátora a negociátora při tatrováckém zápolení na Dakaru.

1991: Na prahu triumfu

Skvělý a poctivě vybojovaný závod s hořkým koncem. Nový valníkový speciál 4x4 si na trati z Tripolisu do Dakaru vedl znamenitě a v konkurenci tří (!) dalších továrních týmů se nejdříve usídlil v čele a poté postupně dotahoval náskok italských Perlini, s nimiž startovali Franco Perlini a Jacques Houssat. Zatímco Perlini v Mauretánii odstoupil pro poruchu hydropneumatického pérování, Houssata stejný osud stihl téměř také, ale Francouz vydržel. Karel se před něj dostal na první místo a do poslední etapy vjížděl s náskokem 37 minut. Zbýval úsek kolem Růžového jezera se smyčkou do pouště a zaúřadovala neviditelná ruka dakarského osudu. Známý zápas o bytí a nebytí s propáleným pístem před dakarskými branami a ne první, nýbrž čtvrté místo v cíli. I tak však spojení Karla Lopraise a Josefa Kaliny zafungovalo…

1992: Paříž – Kapské Město

O dvojici Loprais-Kalina už nebylo pochyb. Úspěšný vůz z roku 1991 dostal kovovou nástavbu namísto plachtové a ústřední barvou, která vystřídala legendární původní červeň, se stala na dlouhá léta barva bílá. A ještě jedna miniaturní novinka, která vydržela až do dnešních dnů: navigátor Kalina poprvé neseděl hned vedle řidiče, ale pro lepší kontakt s časoměřiči seděl úplně vpravo. Všechny tři tatrovácké speciály vyjely do Kapského Města už připravené od léta, měly se totiž zúčastnit obnovené Metgeovy Rallye Paříž-Peking, ale politické události v Rusku ze srpna 1991 její konání překazily.

Maratón do Kapského Města zaostal za očekáváními v něj kladenými. Pořadatelé poznali, že zatím potřebují Dakar jako cílovou destinaci, a také průjezd tropickou Afrikou se ukázal jako velké pořadatelské sousto se spoustou zrušených etap. Poznali také to, že pro pravý marketing svého sportu je vhodné, aby bylo proč a kde závodit po celou dobu soutěže, a to trasa na jih Afriky nenabídla.
Karel Loprais vzdoroval oběma Perlini jen ze začátku, v poušti Tenéré si však Italové rychle získali náskok, který už nebylo jak smazat. Loprais si však pojistil kvalitní třetí příčku, byť s jasnou ztrátou na Perlini, ale s citelným náskokem na všechny ostatní.

1992: Paříž-Peking

Jeden valník a jedna šestikolka, dnes Babča, to byla tatrovácká sestava. V prvním voze opět tradiční trio Loprais se Stachurou a Kalinou. Peking 1992 nebyl Metgem a jeho lidmi nikdy jako závod překonán, všechny ostatní pokusy zůstaly hluboko v jeho stínu. Čtyři týdny závodění a 16 000 kilometrů z Evropy přes Hedvábnou stezku a čínské pouště znamenal napínavou bitvu těch nejlepších. Pětice továrních Kamazů míchala pořadím na území post-sovětských republik všemi prostředky v závodě plném dramatických zvratů, ztrát a pádů. Pro Tatru a posádku Karla Lopraise to byl šťastný závod s pečetí legendy, byť Perlini opět vyhrál. Jestliže ještě v Bejneu u Kaspiku zůstal Karel Loprais až na desátém místě a Zdeněk Kahánek byl čtrnáctý, do Číny už Tatrovky vjížděly na druhé a čtvrté příčce, v cíli byla jen Kahánkova Tatra předstižena dotahujícím Houssatem. Vskutku důstojný závod, který, jak řečeno, Metge už nedokázal zopakovat a jehož konkurenční úroveň překonaly až Dakary dlouho po návratu holandských sestav.

1994: spanilá jízda do Dakaru a zpět

Rok 1993 byl jedním z přelomových v historii Dakaru. Soutěž strádala snad nejvíc ve své historii nedostatkem posádek, nesměle se vrátila na trať z Paříže do Dakaru, naposled v historii projela parádními úseky Alžírska a poprvé přešla na dvoutýdenní schéma, platné dodnes. Karel Loprais ani tovární tým po návratu z Pekingu nestartovali, a tak usedl Josef Kalina do šestikolky Babči, vyslané tentokrát na trať francouzským importérem Stragerem, spolu s Otou Měřínským a Vlastmilem Buchtyárem. Úkolem bylo tvořit zázemí ostatním vozům Tatra v soutěži, v realitě však šestikolka úřadovala mocně vepředu a nebýt poruchy převodovky, mohla si dojet pro krásné třetí místo, hned za oběma Perlini.

O rok později bylo všechno jinak. především stál na startu dlouho testovaný hasičský speciál, pilotovaný Karlem Lopraisem, navigátor Kalina samozřejmě nemohl chybět. Perlini se přestěhovala do ústranní soukromých týmů, kamionů startovalo málo, zato byl zpět Kamaz, poprvé s vozy 4x4, zatím neúspěšně. Závod začal pro Tatru špatně. Už ve Španělsku havarovala Kahánkova Tatra a nestihla trajekt do Afriky. Zbytek byl už velkou spanilou jízdou Karla i jeho posádky. Hasičák ukázal rychlé své přednosti a nikdo ze soupeřů vlastně ani nevzdoroval. Vývoj kategorie automobilů byl tatrovákům nakloněn, a tak se posádka Loprais, Stachura, Kalina radovala nejen z vítězství mezi kamiony, ale i z dosud nepřekonaného 5. místa mezi všemi automobily. V Pařížském Disneylandu tatrováci převzali ceny a se svými vozy si rovnou dojeli domů.

Přípravy na další ročník narušil zásah vedení Tatry: Josef Kalina byl z neodmyslitelného spojení Loprais+Kalina odvolán a od Dakaru 1995 se v rámci továrního týmu účastnit dakarského zápolení nemohl. Vrátil se až o 4 roky později, to už dakarská veřejnost znala speciál zvaný Puma, ale to bude jiná kapitolka našeho vyprávění.

Jiří Vintr

< Předchozí		Další >