Pořadatelé zveřejnili rozvrh závodu s velice stručným, heslovitým popisem jednotlivých etap. Kdo tam nebyl letos a vloni, dozví se akorát, že to bude obtížné, kvůli čemuž tam ostatně všichni jedou. To, co se z popisu trati Dakaru 2011 nedozví, je nesporný fakt, že to bude hrůza!

Proč si to myslím?

Tak zaprvé! Extrémní délka etap a jejich náročnost je zkoncentrována do druhé poloviny soutěže a to je hodně nepříjemná zpráva. Většinou totiž organizátoři v minulosti postupovali spíš opačně. Nejdříve první etapa takzvaná „rozpinkávačka“ a brzy potom nějaká vyřazovací drakoniáda. Rázem tak ubylo strávníků a nutnosti dohlížet na tisícihlavý dav někde uprostřed Sahary. Tak to bylo v Africe!

V relativně civilizované Jižní Americe je logistika pořadatele o poznání snazší a tak si může dovolit táhnout sebou celý ten neuvěřitelný konvoj až do konce. Shodné místo startu a cíle v Buenos Aires to vlastně tak trochu předpokládá. Pro organizátorův kšeft je to nakonec přínosem. Amatéři a hobisté si užijí aspoň tu první půlku závodění a vrátí se v bláhové naději, že příště to dojedou až do konce.

A zadruhé!

Pro staré mazáky ze soukromých týmů je v tom skrytý zlověstný čert. Technika ke konci závodu nevyhnutelně chátrá a rozhodujícím elementem začne být týmové zázemí, tak zvané doprovody.A v tom mají tovární týmy násobně navrch. Proto ta špatná zpráva pro nás všechny (české i jiné) kamionéry, kteří se chceme přetahovat s těmi rudo-modrými Tatarýny.

Neoddiskutovatelné pravidlo, že Dakary se rozhodují až ve druhé polovině závodu bude tedy v roce 2011 platit dvojnásob.

Tak to vezměme stručně po etapách, nebo spíš po podobných úsecích trati.

První tři ostré „speciály“, neboli rychlostní vložky se budou trochu podobat klasickým rally. Proslulá Cordoba dokonce z části kopíruje mistrovství WRC, ovšem to co je pro ně celý podnik, je pro nás pouhou kratičkou epizodou. St. Miguel a St. Salvador de Jujuy budou etapy podobné, ale více v jihoamerické buši a nakonec dokonce v lese, což přinutilo pořadatele namalovat pro kamiony extra trať.

Potom čile přejedeme přes hranice Chille průsmykem De Jama ve výšce 4.800 metrů, tedy v rekordní evropské špičce jménem Mont Blanc. Zábava to bude jistě i pro všechny doprovodné vozy, které tudy musí projet (podstatně méně čile) taky.Navíc je pustí až za závodníky, takže příjezd do etapové Calamy bude asi hodně opožděn a to může působit vrásky na čelech týmových managerů.

A rázem jsme uprostřed té hrozné Atacamy. První atacamská speciála je vzhledem ke složitému přechodu hranic pouze dvoustovka, ale už potkáme nějaké duny a jako typický pozdrav téhle pouště i hory kamení a mraky prachu. Z Calamy do Iquique to už známe a i když trať povede trochu jinudy, určitě se nevyhne tomu příšernému dunovému poli před pobřežím a cirkusovému kilometrovému sjezdu téměř kolmo dolů k moři a do cíle.

Etapa do Aricy, města úplně na peruánských hranicích, je novinka a je nám zde vyhrožováno extrémním prachem fech-fech. Vzhledem k tomu, že na Atacamě je tenhle prach skoro všude, bude to tentokrát asi něco extra.

Tak to je ta „příjemnější“ první půlka.

První den po „odpočinku“ v Arice se kolona šťastlivců vydá opět na jih do toho zmiňovaného druhého poločasu soutěže. Jak je dobrým zvykem tvůrců trati, hned to bude rychlostních 611 kilometrů. Spolu s dvoustovkou přejezdů tedy více, než 800 kilometrů denní etapy. Při vzpomínce na prachové pohoří před Antofagastou, je mi zle ještě dneska. Především kvůli takovým místům se moje a Luskova knížka jmenuje „Obrázky z pekla“.

A další den , bez nadechnutí, 500 km do našeho „oblíbeného“ Copiapa. Tohle město hraje v Americe podobnou roli, jako Atar v Mauretanii. Leží totiž uprostřed krajiny, ve které by se dal hvězdicově natrasovat snad celý Dakar. A tak bude následující den dalším „odpočinkem“ pro doprovody, protože my pojedeme kolem Copiapa okruh. Poslední dvě zmíněné etapy jsou státní zkouškou z navigace. No potěš Pánbůh!

A hurá zpátky do Argentiny přes průsmyk Svatého Františka, kterým jsme vloni cestovali v protisměru. Na druhé straně nás tudíž nemůže potkat nic jiného, než slavný dunový erg u Fiambaly (viz jmenovaná knížka). 176 kilometrů je nejkratší speciálou, ale v minulém ročníku tu málem zůstala polovina startovního pole. Na východní straně And je v lednu opravdu pekelně a tentokrát to přepadne k smrti unavené jezdce a hodně rozvrzané stroje.

Hned potom 622 kilometrů dvojspeciály do St. Juanu. Vedro, náročná technická pilotáž v horách a naprosto zmatená navigace. Tady už se bude definitivně lámat chleba. Potom si ještě zopakujeme zamotané pisty kolem Cordoby, což není na konci soutěže vůbec nic příjemného a v posledním dnu si ještě užijeme tak zvané ploché dráhy v pampách před Buenos Aires. Pro kamionéry je to velmi stresující záležitost. Maximální rychlost, pravoúhlé zatáčky mezi zavodňovacími příkopy a tisíce velmi neukázněných diváků. To vše pouhých 180 Km. Pokud je pořadí v závodě již víceméně jasné, dá se to absolvovat v klidu. Běda, pokud jsou časové rozdíly na předních místech třeba jenom minutové. Potom je to opravdu na srdce!

Kdo tyhle dva týdny vydrží, může se 16.ledna věnovat v B.A. la Rural oslavám. Většinou však všichni touží mít za sebou i ten 14 ti hodinový let do Evropy a konečně se natáhnout ve vlastní posteli.

A moje doporučení?

Principem vytrvalostních závodů je vytrvalost. A taky trocha toho strategického fištrónu. Rudo před očima ještě nikomu Dakar nevyhrálo.

Josef Kalina

Šumava 5.12.2010

< Předchozí		Další >