Zdravím Vás všechny ze Zoueratu, kam jsme dorazili po první maratonské dvojetapě. Omlouvám se, že je mail opět bez diakritiky, ale raději tu píšu přímo do jejich počítače, než do svého rozbitého notebooku. (pozn.: zpráva byla před zveřejněním upravena, tedy alespoň byl o to proveden pokus). Včera jsem se s Vámi loučil někdy o půl dvanácte. Když jsem přišel k autu, dozvěděl jsem se, že vstáváme už o půl třetí. Tomáš už spal a já jsem se ho snažil co nejrychleji následovat. Sotva jsem usnul, vzbudili mne novináři z brazilské televize, kteří přišli dokončit montáž kamer a mikrofonu do naši kabiny a neměli klíče....

Tedy vzbudili nás oba a navíc nám sdělili, ze máme prázdnou levou přední pneumatiku. Bylo půl jedné ráno a my jsme s Tomem nejdřív asi pul minuty seděli na střeše a probírali se, nicméně pak jsme se rozhodli, že se na to podíváme raději hned. Dovedete si představit, jak se nám chtělo - vidina alespoň dvouhodinového spánku se pomalu rozplývala, protože opravit defekt znamená nejdřív na vacích zvednout auto, pak sundat plášť dolů, vytáhnout z doslova přecpané Petrovy doprovodné tatry náhradní, nasadit, dofoukat a nakonec opět všechno na korbě připevnit a ukotvit. Naštěstí osud byl k nám milosrdný a z celého problému se nakonec vyklubala banalita. Někdo (já) zapomněl zavřít přívod vzduchu z centrálního dohušťování do kola a protože tam shodou okolnosti byla netěsnost, kolo se pomalu vypouštělo. Takže jsme ho pouze dofoukali a za pět minut byli opět zalezlí ve spacácích. Ovšem probuzení na sebe nedalo dlouho čekat. Ve 2.30 budíček a ve 3.11 už jsme startovali do druhé části maratonské dvojetapy - do její 353 km dlouhé spojovačky. Ta začala celkem příjemně, prvních 240 km vedlo po silnici (u nás by to byla tak s bídou trojka, ale byla to silnice). Ovšem ten zbytek bylo maso. Všechno dohromady - kameni, hrboly, díry a hlavně spousty prachu. Tím, že se na start přesouvali všichni, jeli jsme jako v mlze - a to nepřeháním. Těsně po rozednění jsme dorazili na seřadiště, kde na nás čekala snídaně - opět klasika v podobě šunky, vajíček, džusu, baget, sýru atd. Odtud jsme se přesunuli asi 12 km na předstart. Ano skutečně - startovalo se totiž přímo na hraniční čáře mezi Marokem a Mauretánii a protože se obě země bráni malému i velkému pohraničnímu styku minovými poli, bylo celkem rozumné posunout opravdový start speciálky až několik km do vnitrozemí Mauretánie. Po zkušenostech z loňska, které jeden ze závodníku bohužel zaplatil svojí nohou, jsme tedy prvních asi 5 km jeli pomalu jako spojovačku. Byl to docela zvláštní pocit, umocněný přítomnosti vojenských hlídek, které se zvláštním mrazivým klidem hlídaly hranici. Pak už přišel na řadu ostrý start. Dnešní etapa byla docela zajímavá - její velká většina se jela podle azimutu. Pořadatelé nám na startu dali kód a pod ním se do GPS zanesly azimuty klíčových bodů. Celé, nebo skoro celé se to jelo po rovných pistách, takže hodně rychle. Pro představu - máte širokou pláň, kdesi ve velké dálce lemovanou krásným skalním masivem, nikde žádna cesta a vy uháníte pouze tak, jak vám ukazuje šipka na navigačním přístroji. A s ti uháníte to myslím vážně. Celkově jsme měli průměr na etapu něco kolem stovky, jeli jsme skoro pořád 130 a místy i 140. Museli jsme dávat pozor - v takové rychlosti Vám každá nerovnost dokáže rozčísnout pěšinku..... Ale zase taková hrůza to není, když si daváte pozor, jde to. Pro nás byla etapa zajímavá ještě v jedné věci - skoro celá se odehrávala jako souboj dvou tater. Karel Loprais totiž startoval minutu za námi a asi po sto kilometrech nás dojel. Po zbytek etapy jsme jeli pořád blízko sebe. Nejdřív on před námi, jak nás "vybrzdil" na prvním CP, pak jsme se my dostali před něj a tak to vydrželo až do konce etapy. Presto ji vyhrál s těsným rozdílem 14 sekund. Škoda, ze nad námi ani jednou neproletěla helikoptéra, shora musel byt pohled na dvě řítící se tatry skutečně efektní. Po dojezdu do cíle následovala už jen kraťoučká spojovačka a byli jsme v Zouzeratu. Odevzdali jsme kartu a jeli natankovat. Chci tu popsat něco, na co mi nepřipadá vhodnější příměr než bída a marnost. Těžko se to vyjadřuje, pokusím se zítra poprosit našeho brazilského fotografa Ricarda, aby něco vyfotil a poslal. Neskutečný nepořádek (skoro by se chtělo napsat b....) poflakující se lidi, marnost a hlavně žebrající děti. I když jim žertovně říkáme kadoši (podle francouzského cadeau = darek - tyhle děti na vás totiž neustale volají "mesije kado"), je to velmi smutné. Nejhorší je, že jim nemáte jak pomoct - okolo auta jich je tak 50 a když jim něco dáte, nahrne se jich dalších 50. Seděli jsme s Tomem v kabině, když jsme čekali po natankováni na Andreho a vůbec jsme nemluvili - bylo nám z toho smutno. Připadá Vám pak najednou trapně jet zpátky do bivaku a zajit si v klidu na večeři.... Myslím, že každý, kdo si u nás stěžuje, že se má špatně, by si sem měl zajet. Vrátili jsme se a protože na autě nebylo co opravovat, na hodinu jsme zalehli do stínu. Zejména proto, že bylo pořád ještě asi 35 stupňů a pálilo sluníčko (tímto zdravím všechny zmrzlouše doma :-)) ). V podvečer jsme udělali údržbu a akorát přijel v pořádku Petr Vodák, který jel dnes to samé co my. Takže jsme se šli společně najíst a pak mu pomohli zkontrolovat i jeho auto. Zítra nás čeká etapa do Ataru, pro nás loni dost smutného. Tak nám držte palce, ať je to letos lepší. Všechny Vás (speciálně Ladu, na kterou jsem minule zapomněl) opět zdraví jménem celé posádky Míra Martinec Zdroj: www.lrt.cz   Vstupte do fotogalerie

(Všechny články v kategorii Telefonica-Dakar 2003) (Videa z Telefonica - Dakar 2003) Hlavním partnerem portálu Dakar.cz je internetový obchodní dům Hocker

< Předchozí		Další >