Zdravím Vás opět po krátké odmlce z Dakaru. Je dobojováno a my dnes akorát zavezeme auta do přístavu a večer poletíme do Paříže a odtud zítra kolem poledne domů. Asi všichni, kdo jste průběh závodu sledovali, víte, že nás potkal problém. Měl jsem tu čest být u toho, tak Vám přiblížím, co se přesně stalo. Do smyčkove etapy Tichit a zpět jsme vyrazili opět dobře připraveni, bez náznaku sebemenšího problému. Po nějakých čtyřiceti kilometrech rovné pisty začala camel grass, tedy velbloudí tráva. To je terén, který nám docela vyhovuje (teda jako ne že ho mame rádi - to je HRUZA v něčem takovém jet - ale jsme v něm oproti soupeřům docela rychlí). Takže jsme poměrně brzo dojeli minutu před náma startujícího Karla Lopraise a po prvním CP i Čagina. Prodírali jsme se všichni tři společně, hledali cestu v čím dál se zhoršujícím terénu, když najednou po nějakych třiceti kilometrech na zcela nevinném kopečku, naprosto bez varování, se ozvaly kovové rány od pravého předního kola. Na kopeček jsme ještě vyjeli, ale za ním jsme zapadli. Rychle jsme vyběhli z auta a zjistili tu hrůzu - roztrženy kříž homokinetického kloubu na pravém předním kole. Těžko se popisují ty pocity, ale vůbec jsme tomu nechtěli uvěřit. Já osobně jsem si násadou od lopaty napsal do písku KONEC a chvíli jsem se na to díval. Bylo to k breku. No nicméně byl problém a musel se řešit. Je zajímavé, jak se rychle změní žebříček hodnot, uvažování....

27.12.2001 / Noc před startem ...

Namísto bojů o vítězství v etapě začnete řešit svoji přesnou polohu, aby Vás mohli najít, jestli máte dost vody a jídla a jak odsud dostanete ve zdraví sebe i auto. Ke slovu přišel satelitní telefon. Máme ho v autě všichni - i Petr Vodák v doprovodu, jenže ten ho neměl zapnutý celý den. Spojili jsme se tedy s Tomovou přítelkyní Ladou a s Andrého sekretářkou v Brazílii, udali jim svoji přesnou zeměpisnou polohu a poprosili je, aby zkoušeli provolávat Petra a řekli mu ať se nám ozve. V doprovodné tatře jsme totiž měli náhradní hnací kloubovou hřídel, kterou jsme teď potřebovali, abychom se vůbec dostali tam odsud - na pokračování v závodě jsme v tuto chvíli ještě vůbec nemysleli. Spojení se nakonec povedlo, Petr se nám asi po dvou hodinách ozval. My jsme mezitím s Tomem zvedli pravou stranu, sundali kolo, buben a celý štít brzdy. Mám to nafocené, pozitří to na stránkách uvidíte na vlastní oči. Vypáčili jsme ven hřídel z poloosy se zbytkem kloubu a víc jsme pro tuto chvíli dělat nemohli. Když Petr zavolal, řešili jsme, jak k nám novou hřídel s utahovacím přípravkem dostat - jestli se má vydat na cestu s druhou tatrou. Nakonec jsme se dohodli, že se pokusí to poslat po jedné z helikoptér, které neustále průběžně lítají nad trasou. To se někdy kolem páté povedlo, takže jsme mohli vytáhnout zbytek hřídele z náboje a namontovat novou. Stihli jsme všechno akorát těsně před setměním, no nicméně čekala nás ještě noční cesta zpět 130 km hodně špatného terénu. Auto už zase jelo normálně a my jsme si postupně uvědomili, že se ještě možná stihneme vrátit do cíle v časovém limitu a že bychom možná mohli pokračovat. Všichni víte, že se to povedlo, dojeli jsme před půlnocí a i když jsme nevěděli, co bude dál, připravili jsme se na další etapu. O půl druhé ráno jsme zalehli a po sedmé vstali, abychom se dozvěděli, že můžeme jet dál. V té chvíli to byl pocit stejný, jako bychom vyhráli.... Další etapa byla opět maratónské maso. Navíc zpestřená tím, že už předchozí den začalo pršet, takže byla kromě všeho (jako že dlouhá, nepříjemná, těžká) i pořáně blátivá. Opět Vám na stránkách ukážeme fotky našeho auta, jak vypadalo posléze. Nakonec jsme dorazili kolem půlnoci do rozblácené deštivé Kiffy s vidinou osmihodinové pauzy, jak bylo psáno v itineráři CHAAAAA CHAAAAAAA!!!!!! Ano osm hodin pauza, jenomže ta se pro všechny začala počítat od dojezdu prvního motorkáře. Takže my jsme v okamžiku příjezdu měli být už hodinu a půl pryč! Žádná penalizace za to nebyla, ale před náma pořádná štreka a tam chybí každá minuta. Takže rychlá kontrola olejů, výměna silentbloku na kabině, večeře a opět na cestu. Tady poklekám před všema motorkářema, protože my jsme se mohli vystřídat (po dvou hodinách), ale oni to museli jet prakticky celé v kuse. Nad ránem jsme dorazili do Boutlimitu (omlouvám se pokud to nepíšu správně), natankovali jsme a postavili se na start předposlední speciálky. Sice mezi posledníma, ale zato pevně odhodláni všem ukázat, že přes to všechno, co nás potkalo, umíme bojovat a na tom desátém místě nejsme proto, že bychom měli špatné auto nebo neuměli jezdit! Co to budu natahovat, poslední dvě etapová vítězství to snad dokázala. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě má malá medaile s hlavou tuarega, kterou dostanou u Růžového jezera všichni, kdo soutěž dokončí, stejnou váhu, jako to druhé místo, na které jsme si dělali ambice. Teď tu sedíme v Dakaru v hotelu a kluci se na vedlejším počítači poprvé dostali na naše týmove stránky. Čteme si všechny Vaše pozdravy a slova podpory a naprosto upřímně jsme dojati. Velké díky Vám všem za podporu!!! Naposledy Vás tedy zdravím z Afriky, omlouvám se, že je to trošku stručnější, ale čas nás honí. Už se těšíme domů a po návratu určitě uspořádáme internetovou diskusi. Tom Tomeček Petr Vodák Míra Martinec    Zdroj: www.lrt.cz

(Všechny články v kategorii Telefonica-Dakar 2003) (Videa z Telefonica - Dakar 2003) Hlavním partnerem portálu Dakar.cz je internetový obchodní dům Hocker

< Předchozí		Další >