Jak ukázal nedávný 33. ročník nejslavnějšího a zároveň nejtěžšího pouštního maratonu, možné to je. Jenže má to své kdyby.

I když vůz soukromého Loprais Tatra Teamu vyhrál v jižní Americe dvě etapy a byl továrnímu týmu Kamaz-Master jako jediný ze všech vyrovnaným soupeřem, potkala ho technická závada, na kterou posádka osamoceného kamionu nestačila. S porouchaným turbodmychadlem ztratil motor výkon, pilot nemohl vyvést auto na vrcholy dun, kde byly umístěny kontrolní body, a to znamenalo diskvalifikaci. Potkat taková porucha „cara“ Vladimira Čagina, přijela by k němu ostrá asistence Eduarda Nikolajeva, a týmové jedničce by do auta spojenými silami namontovali náhradní turbodmychadlo. Takovou pomoc od dalšího účastníka motoristické vytrvalostní soutěže řády dovolují. Čagin by sice nabral ztrátu, ale tu by byl schopný v dalších dnech zlikvidovat.

Na druhý kamion chybí peníze

V tom je největší rozdíl mezi ruským, státem podporovaným gigantem a rodinnou, privátní stájí z Frenštátu pod Radhoštěm, která si většinu nákladů na účast v prestižní rallye hradí ze svého. Naproti tomu podmínky jezdců na Kamazech jsou srovnatelné s Formulí 1. Třicetiletý synovec šestinásobného dakarského šampiona Karla Lopraise ví, že si ostrou asistenci nemůžou z finančních důvodů dovolit. „Současná ekonomika nám něco takového nedovoluje. Druhé auto v závodě by vyšlo na nějakých dvanáct milionů, a to je půlka našeho rozpočtu. Musel by se nám podařit nějaký pořádný byznys. Jsme v období vyjednávání, uvidíme, jak se bude všechno dál vyvíjet,“ řekl AutoRevue Aleš Loprais.

„Zatím je jasné, že další ročník můžeme absolvovat ve stejném rozsahu jako letos. Kdyby se podařilo sehnat prostředky na asistenci, bylo by to velké plus, ale zatím je příliš brzy na nějaké závěry,“ pokračoval. „Příště asi budeme turbo měnit preventivně mezi etapami v bivaku. Naše potíž spočívá i v tom, že v autě nemůžeme vozit náhradní díly. Když chceme být konkurenceschopní, musíme být co nejlehčí.“ I když vůz letos zastavila nepředvídatelná technická porucha, je řidič na výkon své posádky hrdý. „Dvě dílčí vítězství a bitva v první trojce potvrzují, že tým jde správnou cestou. To je pro nás ta největší výzva do budoucnosti. Věřím, že jsme našemu cíli blízko,“ tvrdil Loprais optimisticky, který se po návratu z Buenos Aires dočkal samých pozitivních reakcí.

„Nejen od kamarádů, ale i od partnerů. Mohu prozradit, že jsou mezi nimi i někteří noví. Asi se v naší práci začíná projevovat důraz na marketing. Další akce v tomto duchu proběhnou po vyzvednutí kamionu z přístavu. Registrujeme kvantum lidí, kteří se chtějí naši Tatrou svézt,“ pravil závodník z Valašska.

Moc honicích psů na jediného zajíce

Ovšem ani asistenční kamion nemusí v závodě znamenat spásu. Zkušený jedenašedesátiletý navigátor Josef Kalina, který ve zlaté tatrovácké éře slavil čtyři dakarské vavříny s Alešovým strýcem Karlem Lopraisem a letos poprvé seděl v kabině s jeho nástupcem, je v tomto směru poněkud skeptický. „Boj proti ruské přesile mi chvílemi připadal trochu marný. Na jednoho zajíce mají dostatečný počet honicích psů. Jet s jedním autem proti pěti Kamazům je skoro zbytečné. Během speciálních úseků mají možnost měnit taktiku, střídat vozy na špici nebo vydávat různá strategická rozhodnutí. Soupeře normálně uštvou,“ naznačil Kalina pro AutoRevue, jak vypadá dakarská realita v kategorii kamionů.

Přesto si možnost jet po letech v Tatře - několik předchozích dakarských ročníků navigoval Liaz Martina Macíka ve stáji KM Racing - pochvaloval. „Vždycky mě bavilo, když se to na špici trochu rve. Škoda, že jsme nevydrželi do konce, protože třetí místo bylo takřka tutové. Myslet se dalo i na druhou pozici, protože jsme Kabirova na rozdíl od Čagina dokázali v etapách pojezdit,“ dodal Kalina, který letos absolvoval svoji jubilejní, dvacátou Rallye Dakar.

Novotný Milan