9. ročník dakarské rallye uvítal české účastníky s otevřenou náručí. První účast tatrováky posunula ve zkušenostech o míle dál a liazáky druhá dvojnásob.Už nebyli nováčci, kteří nevědí, co od souteže očekávat, už znali svoji konkurenceschopnost i slabá místa.

V roce 1987 se od nich už očekával dobrý výsledek, ne další dobrodružství na zkušenou. Dlužno dodat, že obě automobilky svůj cíl nejen splnily, ale snad i překonaly.

Zatímco Tatra chytře našla v Dakaru příležitost k tomu, aby vyzkoušela možnost rozšíření typové řady T815 i do dvounápravového segmentu, LIAZ už stavěl na osvědčených základech. Typ 111.154 byl sice nový svým označením, v realitě však ve většině prvků kopíroval předešlou modifikaci, kterou v detailech dále rozvíjel. Výkonové parametry automobilka uváděla shodné, a tak se výrobce soustředil spíše na celkovou odolnost vozidla a další zlepšení jízdních vlastností.

Také základ osvědčené liazácké party se nezměnil, přestože automobilka v rámci oficiální sestavy Motokovu vyslala do soutěže dvě vozidla namísto tří. První posádku tvořili Jiří Moskal, Jaroslav Joklík a Pavel Záleský (zástupce liazáckých konstruktérů) se startovním číslem 614 (SPZ JN-55-77), druhou Josef Brzobohatý, Miroslav Krejsa a dakarský novic Bohuslav Vonšovský se startovním číslem 615 (SPZ JN-56-88). Do Dakaru už nezamířili Radek Fencl nebo doc. Zdeněk Kovář, strůjci liazáckého vstupu na Dakar v letech předchozích.

Dlužno dodat, že od začátku se Liazům dařilo, Alžírsko zvládli výrazně lépe než červené Tatry, ale Dakar je třítýdenní soutěž. S nesouměřitelným monstrem jménem Turbotwin Jana de Rooye asi neměl ambici soupeřit nikdo, a tak byly výsledkové karty rozdány spíše pro boj o druhou a třetí příčku a otázka porážky de Rooye stále spíše v rovině Holanďanovy smůly nebo štěstěny, která se od něj i jeho monstra rok předtím odklonila. De Rooy však soutěž zvládl mistrovsky a kdyby v jedné z mauretánských etap unikl těsné desetihodinové penalizaci, byl by zřejmě bojoval i o celkové prvenství mezi všemi automobily.

To Liazy i Tatry bojovaly proti sobě rovným a ve finále šlo o boj spíše bratrovražedný. Jak bylo řečeno, tatrováci se celé Alžírsko prodírali na cestě vzhůru, když Karel Loprais úspěšně doháněl počáteční ztrátu a Zdeněk Kahánek musel vzít zavděk boji o přežití v soutěži po poruše předního pohonu. Zato Liazy od začátku jely v popředí celkové klasifikace. Zásadněji vývoj narušila až havárie Liazu č. 615, která byla jako přes kopírák k té, jež postihla Liazy č. 631 a 633 rok předtím. Josef Brzobohatý a Bohuslav Vonšovský museli být převezeni do nemocnice s poraněními páteře a torzo vozidla zůstalo pod nigerskou dunou na pospas místním kutilům, za dva ročníky už druhý. Jablonecký prapor zůstal v rukou Jiřímu Moskalovi, který bez dalších větších problémů dovezl severočeský kamion do cíle na třetím místě, za Dafem Jana de Rooye a Tatrou Karla Lopraise.

Po krůčcích do neznáma roku 1985, o rok později po hrdém zaklepání na pódiovou bránu, jež zůstalo nevyslyšeno, tedy přišlo první potvrzení ambicí Čechů na Dakaru v podobě velkého úspěchu.

JV