A máme tu rok 1986 – rok legendy, vzývaný i tragický, rok, kdy většina Čechů a Slováků začala opravdu vnímat ságu dakarské rallye. Rok, kdy skončila životní i profesní Sabinova éra a odkdy se na výsluní nekompromisně prodrala sága továrních týmů.

A také rok, kdy Češi poprvé a nahlas světu řekli, že na to prostě mají! Ve skromných poměrech socialistického mediálního světa si na publicitu rozhodně stěžovat nemohli, naopak!

LIAZ tenkrát poprvé dostal do sestavy Motokovu jako kolegy krajany z kopřivnické Tatry a začala se psát historie soubojů nejen Čechů proti světovým značkám, ale i obou značek navzájem vůči sobě, byť navýsost férového. Po útrapách a vítězství v podobě dojezdu jednoho vozu v roce 1985 připravil LIAZ hned trojici kamionů 100.55, na nichž byly jasně patrné stylistické a konstrukční zásahy. Zesíleny byly problémové partie podvozku, snížena a hlavně odlehčena nástavba, vozy dostaly vnitřní ochranný rám a ten vnější se mohl patřičným způsobem zmenšit tak, aby zakrýval jen čelní stěnu kamionu.

Se startovním číslem 631 vyjela na trať posádka Jaroslav Joklík, Petr Tyl a Jiří Stöhr (kamareman Čs. televize, pozdější člen expedice Tatra kolem světa), s číslem 632 Jiří Moskal, Miroslav Krejsa a František Vojtíšek (tehdy ještě začínající autokrosař, již záhy ale úspěšný a etablovaný okruhový trucker, jímž zůstal až do dnešních dnů), s číslem 633 dvojice veteránů Josef Brzobohatý, Radek Fencl a Švýcar Jean-Louis Herritier. Už v prologu se všech pět našich kamionů umístilo v první dvacítce, ale počínaje africkou částí se nekomromisně přestěhovaly do první desítky. De Rooy i Groine se měli proč ohlížet (jejich výkon nebyl ani trochu idylický, což jim na klidu nepřidalo), už proto, že se ze soutěže poroučeli přece jen dříve než Češi.

Smůlu přinesla liazákům etapa Bilma – Agadem v poušti Tenéré. Na stejné písečné duně havarovaly kamiony Joklíka i Brzobohatého, oba byly ze soutěže vyřazeny. Zranění členů Joklíkovy posádky byla vážnější, také jejich Liaz už v poušti zůstal, Brzobohatého vůz byl schopen pohybu alespoň mimo soutež. V závodě tedy zůstala Moskalova posádka, která se propracovala až na třetí příčku za Groinea a Tatru Karla Lopraise, přestože v závěru už dojížděla jen na přední pohon po poruše zadní nápravy. Zásadním zlomem v účasti českých posádek byla předposlední etapa do St. Louis. Nejdříve v bahně utopil svůj kamion Groine a Tatra s Liazem se dostaly na první dvě místa, ale pozdější průběh etapy se stal osudným i jim. Sága ucpaného průjezdu bahnitým koridorem a nestihnutého ranního startu je českým dakaristům už notoricky známá…

V ročníku, který byl mnohými považován za nejtěžší (také nejdelší) v historii (až 14 000 km) přišla slavná rallye o svého zakladatele Thierryho Sabina, který 14. ledna 1986 zahynul v troskách vrtulníku, který sám pilotoval, když se vydal hledat motocyklisty ztracené v písečné bouři. V chaosu, který na rallye zavládl, se podařilo podnik dotáhnout do konce (zda zdárného, to zůstává otázkou), ale dakarská rallye zde vyrostla z panenských let, skončilo její rozervané dětství, a také punc dobrodružství. Začalo se dospívat.

Češi dojeli s prázdnou (byť byli odměněni Cenou výjimečnosti), ale už s jasnými poznatky a vědomím, že Dakar se dá vyhrát až v Dakaru. Přestože se vrátili jako poražení hrdinové, jejich pravé chvíle měly na Dakaru teprve přijít. Každý z českých kamionů, který se toho roku vydal na cestu do Dakaru, je pro fandy obou našich automobilek legendou až do dnešních dnů.

JV