Ložisko. Pitomé ložisko, které včas neposlali z Ráby z Maďarska a které teď nemáme jako náhradní. Při etapě do La Sereny se kousnul zadní diferenciál a po rozebrání kluci zjistili, že je chycený i dřík hrušky.

To znamená odborně navařit, stočit na soustruhu a pak nalisovat zmíněné ložisko, které navíc ani nemáme. Paráda. Hitparáda oblíbených oprav našich mechaniků tak byla rázem obohacena o nový hit. Píšeme si čísla ložisek a vyrážíme do světa. Přesněji řečeno do ulic La Sereny, stošedesátitisícového města s 29 kostely. Jednodušší než sehnat odborný obchod je bezesporu varianta dát na modlení.

Ale jsme realisté a tak Jura Žák bere do ruky telefon a žádá o pomoc naše diplomatické zastoupení v Chile. To čile reaguje a na rozdíl od místní velké opravny náklaďáků, které by nás rovnou poslala do Santiaga, nás pan rada z ambasády posílá o nějaký kilometr dál do obchodu v Coquimbo i s informací o ceně našich ložisek.

Tam se potkáváme s mechaniky holandských kamiónů a křtíme obchod na Dakar Shop. „Soustružník, jasně, torneria!“. Prodavač ve zlatém ložisku dakarských ložisek evidentně ví, o co nám jde a jdeme dál.

Tentokrát je to za rohem. Torneria – soustružna – vypadá jako autoopravny mého mládí. Na dvoře bordel sestávající z převodovek, bloků motorů, trubek, vinglů, náprav a kdečeho, co se určitě jednou hodí. Čekám, že zpoza rohu vyrazí pan Hanzlík ze Slavností sněženek a ukáže mi výhodně nakoupené levé boty nebo včeličkové vesty. Uvnitř pár mašin a sympaťák. Zkoukne naši hrušku, pak poznamená že by to šlo – nebo tak nějak španělsky, a ať přijdeme za hodinu. Za hodinu už stáčí, chladí a měří mikrometrem a za další hodinu odcházíme z „Torneria Mecanica“ se spravenou hruškou a nalisovaným přilepeným ložiskem. Kluci mezitím srdnatě a velmi dobře jedou s provizorní opravou a my si říkáme, že Giordano Bruno měl fakt pravdu. Přece se točí! Ložisko na našem závodním Liazu!

Standa Berkovec