Ve chvílích, kdy čtete tento příspěvek se snad ( s největší pravděpodobností) pohupují naše závodní auta a motorky někde západně od Francie na vlnách Atlantiku. Je to velice úlevný pocit i když zrnka neklidu jsou stále přítomna v našich myslích.

„ Je tam všechno, co budeme v Americe potřebovat? Najdeme ty citlivé soutěžní stroje za pět neděl v přístavu Delta Dock ve stejném stavu v jakém jsme je opustili? Nestane se něco při nalodění a vylodění, když u toho nejsme? A co baterie? A tlak vzduchu v pneumatikách? A co elektronika v agresivním mořském prostředí?“

To všechno se ukáže až 30. prosince a jedinou naší útěchou je fakt, že kromě několika málo amerických účastníků jsou na tom všichni stejně.Vlastně je to už takový technicko-logistický začátek závodu. Kdo bude na startu 3. ledna na Plaza Republica v perfektní kondici má už hodně najeto na ty, kteří provozují tzv. „vývoj za pochodu“. Je to sice pozoruhodné, ale i při takové světové akci jakou je Dakar se najde dost dobrodruhů řešících zásadní problémy až v prvních etapách. Štěstí přeje připraveným a já doufám, že my mezi ně patříme.Absolutní jistotu, ale nemá nikdo.

Po dvacetihodinové jízdě nás listopadové ráno v přístavu Le Havre přivítalo nevlídně. Mrholení a 4 stupně nad nulou je ta nejprotivnější kombinace pro celodenní práci v plenéru. Kamiony jsou po cestě přes půl Evropy pokryty blátem a solí a to nesvědčí ani technice ani nálepkám sponzorů. A tak nejprve najít velkou tlakovou myčku. Daří se to asi po hodině ježdění se třemi kamiony v koloně v neznámém městě, což samo o sobě je také pěkné dobrodružství. Ale myčka je dobrá a prostorná (navádíme na místo i tým Marka Spáčila) a tak tady provádíme i poslední servisní práce a drobné opravy . Nakonec ještě prapodivná akce nesoucí krásné česko-africké pojmenování. „Šuftování“ (z arabského „šuf“ = hledět, hledat) není nic jiného, než definitivní přeložení osobních věcí, vyklizení kabin, kde nesmí nic zůstat a pohříchu i uložení na poslední chvíli přibyvších předmětů většinou z arzenálu našich drahých motocyklových spolubojovníků, pro které je jakýmsi doplňkovým sportem dělat věci na poslední chvíli.

No a potom už začne ten pravý zmatek.Nejprve je nutno zaparkovat někde blízko vjezdu do areálu přejímek, kde je třeba se „omeldovat“ v 15 ti minutách před stanoveným časem na povolávacím rozkazu. Jinak hrozí pokuta a dřív vás tam taky nepustí, takže je třeba být na „standby“. K účelu přejímek volí pořadatel obvykle centra měst, často historická, s úzkými ulicemi a přetíženou dopravou. Po vpádu několika tisíc dalších vozidel závodníků, doprovodů a návštěvníků, včetně náklaďáků, které do takové oblasti normálně vůbec nesmějí, nastává dopravní a parkovací kolaps provázený totální anarchií. To Francouzi milují, i když to zdárně kamuflují neustálou lamentací nad nutností provizorních a operativních opatření. V tom jsou ovšem pravými mistry. Tedy v řešení neřešitelného, které před tím sami zorganizovali.

Jsme na cestě 31 hodin a konečně vjíždíme do starého přístavu, kde se to všechno odehrává. Tady už přeci jenom panuje jistý řád (pro nováčky stále těžko pochopitelný) a my se , kromě časových prodlev ve frontách, pomalu začínáme přibližovat k nějakému cíli. Průvodním jevem je neustálé přehrabování se ve složkách dokladů, z čehož nejdůležitější je , jak už to na světě chodí, účetnictví. Pamatuji časy, kdy děvčata z účtárny TSO (nyní ASO) měla pro každý tým jeden papír, který se odsouhlasil a pokud bylo řádně zaplaceno, trvala celá procedura tak 5 minut. Ne tak ovšem v době počítačů! I při známém macíkovském pedantismu se dozvídáme, že jsme dlužni 200E , což se po čtvrthodině diskuzí změnilo v 800 E v náš prospěch. Samozřejmě souhlasíme, i když jasné nám to úplně není. A protože ostatní už máme „špígl-nýgl“ odcházíme asi po hodině a půl (docela rekord) z tepla administrativy do deště na parkoviště, kde nastává atrakce č. 2: montáž nafasovaných navigačních a bezpečnostních aparátů. I na to je vyčleněno 15 minut. To se ovšem nebere moc vážně, neboť sami komisaři nestíhají kontrolu a také nám se to nikdy nepodaří. Proč? To vám nepovím, protože to neví ani naši odborníci na autoelektriku. Asi to budou nějaká kouzla.

Jako třešínka na dortu je tu nakonec technická kontrola. Mnohdy nepřekonatelná hrůza, černá můra všech automobilových závodníků a nejasný výsledek stovek hodin práce. Hlavní technický komisař FIA je pánem nad životem a smrtí, bohem, který místo blesků disponuje plombovacími kleštěmi a místo hromů svazky předpisů. A když na kabinu nalepí nenápadnou nálepku se svým podpisem, je to jako slavnostní fanfára vítající závodníky do ráje prachu, hlomozu a dřiny. My jsme ovšem hodní hoši a tak máme všechna ta razítka pohromadě. Jsme na nohou (na zadku v autě) už 36 hodin. Uff! Teď už je veseleji i když se trochu motáme po zmateně namalované dvanáctikilometrové trase obřím přístavem do hlídaného parkoviště. A potom ještě celní procedura v dešti na přístavním molu. Samozřejmě příslušný zmatek. Je 10.00 večer, když prokřehlí na kost nasedáme do mikrobusu (kdo bude řídit?) a odjíždíme 1200 km k domovu.

Před 50 ti hodinami jsme odjeli od sedlčanské tiskárny a už jsme tu zase. Špinaví, nevyspalí, nastydlí, ale to se spraví. Hlavně, že ty naše krásné, železné bestie přikované v podpalubí směr Jižní Amerika UŽ PLAVOU !!!

Josef Kalina