Sedím v kamionu, který se řítí takřka stopadesátikilometrovou rychlostí po hrbolaté poušti. Jsem připoutaný jako opravdový závodník, přesto mi nohy plandají vzduchem, hlava se klimbá sem a tam. Snad padesátkrát si řeknu, ať ten šílenec už proboha zpomalí. Nebo ať už je konec. Samozřejmě jen v duchu.

10. listopadu 2008, Tunis (Od zvláštního zpravodaje MF DNES)

Vedle mě sedí kolegyně, tváří se spokojeně, tak jako chlap mlčím. Když po půl hodině konečně vystupuju, mám potíž udržet rovnováhu. A byť jsem včera strávil celý den na sluníčku, teď jsem jak albín. Nelze jinak: barvu mi vrátí až hlt rumu.

Na vlastní kůži

Reportér MF DNES "trénoval" na Dakar
Jenže za chvíli ji zase ztratím. Z představy. Nakloní se ke mně totiž Martin Macík – seznamte se, to je ten chlapík, co jsem ho před pár minutami proklínal – a řekne mi: "A to já nejsem závodník, jen nadšenec. Jsou borci, co jezdí ostřeji."

Strávil jsem tři dny v tuniské části Sahary na testování českého týmu KM Racing, který se v lednu zúčastní se dvěma náklaďáky, třemi motorkami a jednou čtyřkolkou slavné rallye Dakar, která se tentokrát pojede premiérově v Jižní Americe. A zjistil jsem tři věci:

1. Těch patnáct dní závodění bych nevydržel.
2. Už vím, proč po dětech z Afriky na všech televizních záběrech a fotografiích lezou mouchy.
3. Nesnáším písek.

Co je to Dakar..??

Slavnou rallye založil před 30 lety Francouz Thierry Sabine, když se rok předtím při podobném závodě ztratil v Libyjské poušti.

1. ročník startoval 26. 12. 1978 z pařížského náměstí Trocadéro a na 170 účastníků čekala štreka 10 000 kilometrů do Dakaru.

V roce 1986 Sabine zahynul, když se zřítil během Dakaru jeho vrtulník. Později Sabinův popel smíchali s pouštním pískem a urna je na startu každého ročníku.
Tak tedy postupně. Dakarskou rallye jsem vždycky bral jako velkou romantiku. Jako dobrodružství. Teď přidám ještě jedno: je to především dřina. Odjel jsem v kabině náklaďáků sotva čtyřicet ostrých kilometrů, ale i tak jsem byl domlácený jak po největší fotbalové "bitvě" v okresním přeboru.

Jen těžko se to dá popsat, ale ta půlhodina mi připadala, jako když se při rodeu zkoušíte udržet na umělém býku. Seděl jsem na místě, které patří mechanikovi Jaroslavu Valtrovi, chlapovi s metrem devadesát, a tak já – o patnáct čísel menší – jsem si neměl o co zapřít nohy. Plandaly, jak se jim zlíbilo. O hlavě raději nemluvím. Opravdu rodeo. Jen tady nemáte kam spadnout.
I když... Těsně před koncem se pode mnou urvala sedačka, pásy mě však v ní udržely, jen se zostra zařezávaly do krku. Po těch čtyřiceti kilometrech drncání jsem pochopil, proč Karel Loprais kvůli potížím se zády už třetí rok odkládá jubilejní dvacátý start na Dakaru.
On by nejel čtyřicet kilometrů, ale devět a půl tisíc! A v autě by nebyl třicet minut, ale dva týdny, osm devět hodin denně. "To já si vždycky už druhej den říkám, proč jsem sem zase vlezl. Co z toho mám," vypráví Macík, pětinásobný účastník.

Navíc je v kokpitu děsné vedro, vy na sobě musíte mít nehořlavou kombinézu, kuklu přes hlavu a helmu. "Stačí dvacet minut a jsem durch propocenej."
Já mám jen tričko, kraťasy a platí totéž. Nechápu, jak v tomhle kostitřasu pracuje navigátor. Hlava se vám mele a vy přesto musíte sledovat záchytné body na trati a ještě itinerář v ruce. "Když sedím vedle toho blázna, tak je někdy lepší koukat jen do papíru," žertuje Josef Kalina, třetí z Macíkovy party.

Jen abyste měli představu, tak kamion při závodě může kvůli bezpečnosti jet maximálně sto padesát kilometrů v hodině. A valnou část rallye se vážně šlape na plný plyn. Ale dokážou se s ním i jiné kousky: tak třeba pětinásobnému vítězi Rusovi Čaginovi loni ve Francii naměřili, jak to po dálnici valí 230!

Mouchy a slivovice, nedílná součást Rallye Dakar

Vraťme se však zpět do Tuniska. Tři dny trávíme s týmem v malé oáze Ksar Ghilane, zhruba pět hodin autem od turistického centra Djerba. Mezi závodníky je to vyhlášené místo k tréninku, navíc snadno dostupné, vždyť před rokem sem dokonce dodělali i silnici. Přesto neztratilo nic z kouzla Afriky a Sahary.
Stačí při rozednění vyšlapat pár schodů na vrchol zdejší rozhledny: písek, pár velbloudů, trsy trávy. Jen nečekejte, že uděláte nějaké báječné snímky. Stačí vytáhnout foťák a hned máte na objektivu hejno much. A když otočíte krkem, na vašich zádech jsou další. Nejsou sice kdovíjak otravné, ale zato jsou všude.

"Je sezona datlí, to se vždycky rozmnoží," říká Josef Kalina, který na Saharu jezdí už 25 let. "Po dvou dnech rezignujete na to je odhánět." Já rezignoval po dni.
A pak vás ještě překvapí. "Víte, co je na Dakaru nejhorší?" "Teplo, písek..." zkouším. "Zima! Zažil jsem noc, kdy bylo minus jedenáct." I teď začátkem listopadu je přes noc chladno.
Jinak je to tu však opravdu romantické místo. Jen si nepředstavujte, že soustředění týmu se nese v nějakém přepychu. Pětadvacet lidí spí ve stanech, mezi nimi i zpěvák Michal Hrůza, který zde točí videoklip.

Regeneruje se v termálním jezírku, jehož pramen se tu odkudsi vynoří a o pár metrů dál zase nenávratně zmizí. K jídlu se podávají moravské klobásy a večer si na uklidněnou prostě musíte dát panáka slivovice.

Jak jsem (ne)vyhrabal auto z písečné duny

Ještě jedna věc by mě na Dakaru ubíjela. Písek. Nejde ani tak o to, že ho máte v puse, i když večeříte. Že i dva dny po návratu do Česka z vás pořád odněkud padá. Ale je neštěstí ho odhazovat.
Vím, o čem mluvím. Zažil jsem to. Společně se třemi kolegy jsme při testování doprovodné toyoty zapadli v písečné duně. A dostat se odtud šlo jedině s lopatou v ruce.
Věřte, že jen málo věcí na světě je horších než vyhrabávat na poušti auto z písku. Praží do vás slunce, je pětatřicet stupňů Celsia, jako na potvoru nemáte žádnou vodu, vezete jedinou lopatu. A hlavně je to nekonečné. Písek ze stran se totiž pořád sype pod kola.
Navíc fouká, musíte mít brýle, jinak vás písek štípe do očí, a najednou se vynoří místní chlapík, jede na mopedu, za sebou táhne pět velbloudů a usmívá se od ucha k uchu. Se vším se vám chce seknout.

Musím přiznat: hrabali jsme hodinu a auto ven nedostali. Z kempu však nakonec přijel kamion a vytáhl nás. Jako nic. I proto ty nejlepší týmy do závodu posílají asistenční náklaďáky, právě to je jeden z jejich úkolů. Přesto: ne vždy to pomůže.
Před pár lety Karel Loprais zapadl s kamionem tak, že ho posádka vytahovala dva dny. A přesto se na Dakar zase vrátil. Začínám to chápat. Navzdory bláznivému rodeu, otravným mouchám i písku, kterým jsem doma ucpal sprchu. Navzdory dřině.
Pořád je to totiž romantika a dobrodružství.

Dakar mizí z Afriky

Měl to být jubilejní, 30. ročník, ale nakonec skončil ještě dřív, než vůbec začal. Letos v lednu byla dakarská rallye kvůli hrozbě teroristického útoku v Mauritánii zrušena.
Rallye se stěhuje do Argentiny a Chile, přesto dál nese název Rallye Dakar. Pro mnohé je to nová výzva, Afrika už je "nudila". Přesto se většina týmů dál připravuje na Sahaře, jsou tu ideální drsné podmínky. "Amerika ale bude ještě těžší. Afriku už známe, je tu jen poušť. Tady budou pampy i úseky přes zasněžené Andy. Nejvyšší bod přejezdu je 4 800 metrů nad mořem, a teprve takhle vysoko se ukáže, co budou motory, ale také lidi vyvádět. Vyměnit kolo v tak řídkém vzduchu prý potrvá třikrát déle než obvykle," tvrdí navigátor Josef Kalina.

Přihlásilo se celkem 523 posádek ze 49 zemí, z toho 15 z Česka. Na všechny čeká štreka dlouhá 9 574 kilometrů.
Startuje se 3. ledna 2009 v Buenos Aires, cíl je tamtéž o 15 dní později.

Autoři: Robert Sára, MF DNES
Foto: Michal Matyáš

< Předchozí		Další >