Sešel jsem se s usměvavým panem Josefem Brzobohatým (nar. 13.1.1932), abych si s ním popovídal o dálkového maratónu Dakar. A bylo to povídání, jak má být - nad hromadou fotografií a map. A příhod má Monsiňor Džouzef senior mnoho, je čtyřnásobný účastník Rallye Dakar...

Archiv: Dakar.cz

Doba prvních startů maratónu je dávno pryč, ale odvaha s jakou se do závodu vrhali účastníci, je pro mě dodnes k neuvěření a stále se na ni dívám jako na zcela zásadní věc, která rozhodla o tom, že maratón tu stále je. Pokud by lidem chyběla odvaha, nikdy by se nic podobného nedalo uskutečnit. Nádherný byl start z Paříže, z Versailles, mi zůstane navždy před očima. Všude bylo obrovské množství lidí, start byl v noci, všude plno světel, troubení, plácání na kabiny. Lidé vítali každého bez rozdílu, mávali vlajkami, přáli šťastnou cestu . A tak to bylo po celou evropskou část maratónu až po nalodění…

Archiv: Dakar.cz

Maratónu jsem se zúčastnil třikrát a vždy jako člen posádky kamionu LIAZ. V továrně jsem celý život pracoval, auto jsem znal do posledního šroubku. Každý ročník byl něčím zvláštní. První start byl hodně komplikovaný. Někde jsme nechali papíry od auta a pořadatelé je chtěli při naloďování vidět. Tak co se dalo dělat. Stáli před speciálem, ale trvali na regulích. Tak Zdeněk Kovář vzal papíry z druhého LIAZu a prostě je okopíroval, opsal čísla z našeho a jelo se. Na zajištění prvního startu se hodně podílel francouzský prodejce LIAZu a tak jel v naší posádce jako třetí. A byl to učiněný blázen. Rval to hlava nehlava, auto se kroutilo, měli jsme špatné tlumiče, auto se málem rozšroubovalo. Gestikulovali jsme na něj, že mu asi budeme muset ublížit, jestli toho nenechá a nezpomalí. No, nedal si říct. Auto mělo ale spoustu potíží, stále jsme něco opravovali. Když si zřejmě uvědomil, že to nevyhraje, chtěl abychom vzdali. Tak jsme ho vyložili ve čtvrté etapě. Tím, že jsme přišli o spolujezdce, byli jsme diskvalifikováni. Dva v kamionu je málo. Ředitel závodu a jeho zakladatel , pan Thierry Sabine, to dělal nerad, ale musel trvat na dodržování pravidel. Byli jsme v poušti, zpět se nedalo, museli jsme dál pokračovat. Tak nás pustil až na úplném konci startovního pole. Jak jsme jeli, tak jsme sbírali odpadlíky a že jich tam bylo. V kabině sedělo občas i šest lidí. Nikomu jsme nemohli pomáhat, tak když nám jezdci vysvětlili, co potřebují, našli jsme to na korbě. Položili jsme jim věci na plachtu a oni si pak už pomohli sami. A že jsme toho měli – hromady šroubů, matek, nýtů, nářadí…, ale i svářečku, svěrák, kompresor. Prostě všechno a zlatý český ručičky...

Archiv: Dakar.cz

Jednou ráno už skoro vyrážíme na další etapu a najednou nás napadlo zkontrolovat lopaty. Prostě jen tak, pro jistotu. A oni tam nebyly. Bez nich někam vyrazit je neuvěřitelné riziko, to se prostě nesmí. Tak jsme šli na místní policejní stanici. A tam měli asi dost dobrý přehled, co lidi ve vsi dělají, protože slíbili, že lopaty určitě dostaneme zpět, jenom neví kdy. Ale pomohli a trvalo to jen tři hodiny... Kdo ráno zaspal nebo se ztratil a přijel pozdě do cíle etapy, byl bez jídla. Jednou jsme nejedli dva dny. Pokusili jsme se sehnat něco v místní hospodě. Hostinský seděl uprostřed místnosti na zemi a kouřil dýmku. Tak jsme koukali, kde to má připravené pro hosty. Nabrali jsme si trochu hrachové kaše a polili omáčkou, která vzdáleně připomínala náš guláš. Ale to nešlo vůbec dát do pusy. Smrdělo to ztuchlinou . Tak jsme nad tím vzdychali, nechtěli jsme je urazit a nevěděli, jak se toho zbavit. A najednou ve dveřích záchrana. Další a daleko hladovější účastníci maratónu. No, jak byli rádi, že jsme jim to dali…

Archiv: Dakar.cz

Mnohokrát jednotlivé etapy maratónu pořadatelé natáhli přes vyloženě nesjízdný terén. Byl jsem svědkem, jak se Jackie Ickx spolu s Vatanenem se zle pustili do Sabineho. No neměli šanci. Ne že by je Sabine neslyšel a nerozuměl tomu co říkají, ale filozofie jeho závodu, která má přivést jezdce na samou hranici možností, to prostě neumožňovala. Usmíval se na ně, dal všem jednodenní oddech a oni to prostě vzali. A další den všichni vyrazili do etapy, kde jeden kámen od druhého nebyl dál jak metr a tak odcházela kola, pneumatiky, auta a jezdci… Trasa etapy je podrobně značená v road booku. Ale mnohdy to nebylo moc platné. Jedete třeba po pistě, to je taková pouštní místní komunikace a z ní je najednou dvacet sjezdů. Tak Vám to nedá a sjedete taky a po třech kilometrech zjistíte, že jste se ztratil. Stopy jsou zaváté.Ti co jeli před vámi v nedohlednu. A tak zase zpátky, ale ono to už z druhé strany vypadá jinak. To se pak člověk opravdu zapotí… Jízda po písku je zrádná. On je nad ní takový divný opar. Jedete a myslíte si, že je to pěkně rovné. A když navigátor neupozorní na hrb, tak hned letíte deset metrů vzduchem. A nebo nájezd na dunu. V roce 1987 jsme přeskočili v rychlosti 110 km za hodinu neuvěřitelně vysokou dunu. Za ní jsme dopadli na všechny čtyři. Kola vletěla až pod sedačky a ty nás narazily do střechy kabiny. Mirek Krejsa vytáhl z auta Bohouše Vonšovského a mě. Bohouš měl poraněné bederní obratle, nemohl se vůbec hýbat, já měl zlomené krční obratle, tak jsem tam jen tak seděl. Než se Mirek vyškrábal na dunu , aby změnil směr pro ostatní, spadl vedle nás motocykl. Nemohli jsme mu nijak pomoci, ležel pod motorkou a nemohl se z pod ní dostat. Měl zlomenou nohu. Tak jsem se k němu připlazil, sedl jsem si vedle něho na písek a jenom nohama nazvedával jeho motocykl. No a za chvíli tam vletěl ještě osobní automobil. Udělal otočku jako moucha a dopadl na střechu. Tam to byla mela. Za chvíli tam ale byli doktoři, ošetřili nás, mně a Bohoušovi dali fix, to jsme se pak už nemohli vůbec ani pohnout. Mirka odvezli, ten mohl chodit. S námi tam doktor přečkal noc a druhý den nás odvezli vrtulníkem. Při mezipřistání na Pobřeží Slonoviny nás položili na letištní ploše do stínu na vozíky podobné těm, jaké známe u nás z pošt. Každou půl hodinu nás chodili píchat špendlíkem do chodidla jestli se ještě hýbeme. Tři dny jsme nejedli, protože se to jíst nedalo. Na letišti nad námi létali supi, tak jsme si říkali, že buď dostanou oni nás nebo mi je. To jsme si to užili. První rentgen se dělal až v Paříži. Po návratu domů jsem půl roku ležel a dojížděl do Prahy na vyšetření. Auto zůstalo navždy v duně… Když jsem v roce 1992 slavil v Nanibii své 60-té narozeniny, došel benzin v elektrocentrále právě ve chvíli, kdy jsme se chystali k přípitku.Těch deset minut mi připadalo jako věčnost. Musel jsem držet vší silou špunt, protože jsem neviděl na skleničky, kam sekt k přípitku nalít... Pane Brzobohatý, co říkáte letošnímu úspěchu posádky Martin Macík, Jiří Žák, Vladislav Fajtl, která jela právě na LIAZu? Jsem moc a moc rád, že dojeli. Bili se jako lvi, odvedli skvělou práci, udělali mi radost. Děkuji za rozhovor. Stam Účast v závodu: 1986 Rallye Paris-Alger-Dakar / Josef Brzobohatý, Radek Fencl, Jean-Louis Hertier (ČR-Fr/Liaz) na konci této etapy odstoupili a jeli do Dakaru mimo klasifikaci 1987 / Rallye Paris-Alger-Dakar / Josef Brzobohatý, Krejsa, Vonšovský (ČR-ČR/Liaz) havarovali 1988 / Rallye Paris-Alger-Dakar / Krejsa, Joklík, Josef Brzobohatý (ČR-ČR/Liaz) odstoupili pro poruchu převodovky 1992 / Rallye Paris-Sirte- Cap / Adamec, Delaporte, Brzobohatý (ČSFR-Fr./Liaz)

(Všechny články v kategorii Telefonica-Dakar 2003) (Videa z Telefonica - Dakar 2003) Vypravili jsme expedici na evropskou část Dakar Telefonica 2003 . Viděli jsme kompletní naše posádky před odjezdem z republiky, zúčastnili se přejímek a startu v Marseille, viděli horskou etapu v Chateau de Lastoure u Narbonne, písčitou etapu na pláži v Castellone. Přivezli jsme si spoustu fotografií, filmů, autogramů, zážitků a ... a také nové přátele. Hlavním partnerem portálu Dakar.cz je internetový obchodní dům Hocker

Zahradní osvětlení|Benzínové zapalovače| Kuřácké potřeby|Ocelové šperky|Luxusní dárky|Zapalovače Zippo, Zippo online|Katnevalové masky a kostýmy|Svítidla Cucina VO|Svítidla a osvětlení online|Marathon Paříž-Dakar

Zippo zapalovače klasika on-line Karnevalové kostýmy a masky pro karneval | Svítidla a osvětlení

< Předchozí		Další >