Tak jsem si myslel, že už mi pomalu dojde ispirace na zážitky, že už to bude nuda až do konce, ale tak se mi zdá, že vzdycky, když se nám daří, musíme si nějak dokázat, že o naše umístění v závodu nebojujeme lehce. No nic, nebudu dlouho chodit okolo horké kaše. Víte, co je to solisko? Já to taky do dneška nevěděl, přesněji do okamžiku než jsme do něj zahučeli. Solisko je něco jako bažina v písku. Na povrch se to tváří jako mírumilovná písečná pláň, ale pod relativně tenkou skořápkou, která ještě tak udrží osobní auto je mokrý a težký písek a voda. A to zahučeli se nedá jinak popsat. Jeli jsme opět na druhém místě, opět s asi půlhodinovým náskokem před Karlem Lopraisem, najednou se to začalo zpomalovat, odhušťování pneumatik nepomohlo a stáli jsme. Možna lépe, leželi jsme na páteřové rouře, kola do půlky zapadena do písku a pod tím to čvachtalo. Takže přišly opět ke slovu naše rychlopalné lopaty (v házení písku začínáme mít docela grif :-))) ).

Bylo nam ale jasné, že z toho se jen tak a sami nevyhrabeme. Natáhli jsme proto lano a André šel vyhližet první přijíždějící kamión. My jsme s Tomem pokračovali a proházeli jsme za dvěmi koly místo na vyjížděcí plechy. Tomáš pak zkusil vycouvat, ale mělo to pouze jediný efekt - utopil plechy v mokrém písku, takže jsme je tam museli později nechat. Nezbývalo už nic jiného, než uvolnit místo za zadní nápravou a čekat, jestli nám někdo zastaví a pomůže. Jako první dojel Karel a skutečně u nás i zastavil. Moc se přiblížit nemohl, tak kluci vytáhli ještě jejich lana a na třicet metrů nás zkusil dozadu vytáhnout. Povedlo se to naštěstí hned napoprvé. Loprais mohl hned odjet. My jsme taky schovali naše věci, poměrně rychle se vzdali pokusu vytáhnout z písku vyjížděcí plechy a vydali jsme se pokud možno co nejrychleji stáhnout ztrátu. Myslím, že se nám to docela povedlo - podle tachografu jsme stáli půl hodiny a stejně z toho nakonec bylo třetí místo v etapě a stále nám zůstalo i druhé místo celkově. Autu se nestalo nic, akorát jsme takticky naposledy vyměnili tlumiče a provedli rutinní údržbu (do které nepočítám výrobu předních zástěrek, které se ze solidarity k vyjižděcím plechům utrhly a zůstaly tam taky). Když se ještě vrátím k dnešní etapě, byla hodně náročná, ale taky moc hezká. Po nepříjemných prvních 100 km, kdy jsme zase skákali po kamenech přišel na řadu písek a Pas de Nega. Slyšel jsem, že to je hora písku a skutečně - pověst nelhala. My to jeli dolů, spíše klouzali jsme se dolů, ale prý už se to jelo i v opačném směru, což si nedovedu představit. Zatímco ale tenhleten pas je alespoň trošku stupňovitý, o nějakou dobu později nás čekal asi 200 metru dál dlouhý svah s náklonem zcela bezpečně červené sjezdovky. Klouzali jsme se dolů jako na saních, kola se skoro netočily a Tom jen udržoval směr a trošku přidával plyn, aby se nezastavil motor. Shora to vypadalo trošku děsivě, ale nakonec to byla docela legrace. Zítra je na programu druhá smyčková etapa - další maso. Čeká nás hodně dun a velbloudí trávy, takže se máme na co těšit. To je zatím vše, teď tu kupodivu začalo pršet a zvedl se vítr, tak ja jdu vymýšlet, kde budu dnes nocovat (pravděpodobně asi na otevřené bočnici Petrova auta). Mějte se vsichni, zdraví Vás Míra Martinec  Zdroj: www.lrt.cz    Vstupte do fotogalerie

(Všechny články v kategorii Telefonica-Dakar 2003) (Videa z Telefonica - Dakar 2003) Hlavním partnerem portálu Dakar.cz je internetový obchodní dům Hocker

< Předchozí		Další >