Když Martin Macík na radu kameramana ČT Martina Čecha objevil v roce 2005 tuhle oázu, bylo docela problematické (v noci téměř nemožné), ji v poušti, sto kilometrů od nejbližšího městečka, najít.

Dnes sem vede ze severu asfaltka a po ní, jak už to bývá, přijíždějí davy mastňáků toužící po orientálním dobrodružství, ovšem s klimatizovaným hotelem za zadkem. I ten už tu je!

Nám, hochům z KM Racingu to moc nevadí, protože naše tradiční místo v dolíku za písečnými zábranami, pod krajními stromy oázy je docela oddělené od turistického ruchu. A hlavně! Je odtud jenom padesát metrů do dun. Ideální místo pro testování strojů a trénink jezdců. A protože už okolí známe jako místní Beduíni a trasy máme napsané, nic nebrání intenzivnímu ježdění podle předem vymyšleného programu.

Jenomže Afrika, a Sahara obzvláště, nemají podle přísloví „člověk míní, pán Bůh mění“ ,pro nějaké exaktní schématické plány, pochopení. V našem případě se pracovně-rekreační idylka změnila v neustálý souboj s písečným větrem chamsínem přes den, a mizerným podřimováním ve stanu během dusných nocí. Lze si vybrat! Zavřený stan = 40 stupňů, otevřený=písečná závěj uvnitř.

V etapě pouštního závodu, fouká-li písek, je to horor, ale patří to k maratónům. Honit motocyklisty v tréninku po terénu, který není vidět, protože písek letí vodorovně metr nad zemí, to je nepřijatelné riziko. Nicméně nějaké ty stovky kilometrů se najezdily.

Za výrazně pozitivní je třeba považovat testování nových motorek Yamaha 450, „překitovaných“ na maratonské stroje v naší dílně. Jízdní vlastnosti byly shledány výtečnými, ale jak už to chodí, David Pabiška, který to má na starosti si také odváží plný blok poznámek co předělat, doplnit, eventuelně vymyslet úplně jinak. A tak to má být. „Těžko na cvičišti“….však to znáte!.

Macháčkovi quady „Raptory- Diktátory“ už jsou vlastně tak trochu malosériovou produkcí, ale ani tady nelze usnout na vavřínech. A tak se šroubovalo „o sto péro“.

V případě čtyřkolek se snad taky podařilo najít mladou jezdeckou krev v podobě Martina Lišky, který si v tréninku, jako úplný pouštní elév vedl velmi dobře.To se jaksi pořád nedaří u motocyklů dvoukolých. KM Racing disponuje pěti špičkovými stroji, ke kterým má pouze tři jezdce. Motivace, touha a jezdecké umění nějak z té mladé generace vyšuměly. A samozřejmě, ty nešťastné peníze „až na prvním místě“. Není divu, že tým ve spolupráci s autoklubem začíná uvažovat o vytvoření dětské základny maratónských jezdců. Nic pro kluky sedící celý den u počítače, nebo na klandru s jointem. Bohulibá myšlenka!

A když už jsme u té motivace, musím pochválit Martina Plechatého a Dušana Randýska za opravdu viditelnou snahu o zlepšení kondice a jezdeckých návyků i v takto extrémních podmínkách. Dušan, který začínal v týmu spíše jako kamarád-hobista se po loňském vážném zranění a letošním krutém souboji s technikou vypracoval na zkušeného jezdce dálkových soutěží.

Kamion jezdil tradičně v tvrdém testovacím režimu a je znát, že je konstrukce po všech těch letech vývoje dotažena do maxima možností. A tak zůstává pouze věčný problém závodních náklaďáků: tlumiče, tlumiče.

Škoda, že se nepodařilo do Tunisu přivézt nový závodní osobák Jardy Valtra (nenaladěný motor). Tahle vynechaná testovací příležitost může být v budoucnosti mrzutá.

A tak nezbývá než doufat, že výsledky týmu nastartované právě tady v oáze Ksar Chilane v loňském roce, se tím letošním soustředěním opět úspěšně restartují.

Josef Kalina