Za pár dnů se všichni vydáme do Jižní Ameriky, abychom absolvovali další Dakar. Tento první článeček ze série volných pokračování nám ukáže, že letitý slogan Paříž – Dakar ani náhodou nebyl vždy Paříž a vždy Dakar…

Kam se vydat v dalších letech? Pár nápadů mám…
Myslím, že duch a hodnoty Dakaru budeme za pár let muset všichni modifikovat,
protože všechno už bude hotovo.
Abych byl upřímný k závodníkům i sám k sobě, musíme udělat velké změny…
Thierry Sabine

Rallye Paříž – Dakar se zapsala jako cosi kultovního, nedotknutelného, jakýsi nomen omen motoristického závodění a poznávání vlastních možností. Thierry Sabine byl vizionářem a tušil, že na stávající trase Dakaru, dodnes vzývané, dlouho nevydrží. Věděl, že jeho Dakar se jako symbol začne přesouvat jinam, ale ze známých důvodů už nedostal šanci žádnou ze svých vizí realizovat.

Klasická trasa Dakaru přes Alžírsko, Niger, Mali a Mauretánii byla na programu v letech 1979 – 1988. Kultovní desátý ročník byl poslední velkou štací na tradiční alžírské ose mezi Alžírem a Tamanrassetem. Politické změny v Alžírsku a upuštění od politického a ekonomického vlivu Francie uvolnilo stavidla extremismu v zemi a řada věcí se v Alžírsku dostala mimo kontrolu. Rallye v něm už útočiště najít nemohla, a tak od roku 1989 zakotvila se startem evropské části v sousedním Tunisku a v Libyi, odkud se přesunula do Nigeru. Obě země nabídky fantastické dunové scenérie a rallye tu vydržela tři roky, v letech 1989 – 1991, přičemž v Tunisku soutěž vydržela jen rok, vrátila se tam pak už jen jednou, v roce 2003.

Období po Rallye Paříž – Kapské město už nachází Dakar na podstatně méně rozmáchlé, jaksi kompaktní, ale přece jen proveditelné ose přes Maroko a Mauretánii a Mali. Tam vydržela až do roku 2008. Na cestě k jubilejnímu 30. ročníku však nejslavnější motoristický maratón zažil i pár anomálií co do trasy, a právě o nich si budeme povídat…

Rok 1992 dostával slavný Dakar do přelomového období. Už v roce předchozím mu vyrostl velký konkurent na trase z Paříže do Pekingu. Kvůli puči v Sovětském svazu se odjel až o rok později, ale TSO chtěla kontrovat snaze o vybudování konkurenčního transkontinentálního maratónu, jako by původní zápolení mezi Paříží a Lac Rose ztrácelo své kouzlo. Dakar se vydal do neznáma.

První třetinu však pořadatelé opřeli o to, co už znali. Evropa, bahnitý prolog pro diváky kdesi ve Francii, který se uskutečnil už 23. prosince, aby dlouhá soutěž skončila ještě před startem Rallye Monte Carlo a neubírala jí prostor v médiích. Poté, co se soutěž nalodila do Afriky, přistála v libyjském přístavu Misratah nedaleko Sirty. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Krásné libyjské duny, pokračující až do pouště Tenére (etapa Tumu – Dirkou) ale prakticky rozhodly celý závod, který měl být přehlídkou všech možných typů povrchů i klimatických pásem. Posádky si vezly i mačety na prosekávání cesty deštnými pralesy. Poušť Kalahari v Jižní Africe pak měla být svědkem rozhodujících bitev. Osud tomu tak chtěl, že nebyla…

Po průjezdu Tenere soutěž jako by ztratila drive. Některé z etap byly zrušeny kvůli nepokojům v Čadu, průjezd tropy zase rušily obrovské bouře a lijáky, znemožňující to pravé závodění. Neprostupný prales zase znemožnil předjíždění, a tak se s časovými rozestupy už nedalo mnoho udělat. 12 427 kilometrů dlouhá soutěž tak měla až legračně nízký celkový průjezdní čas vítězů ze součtu všech speciálek. Dobrý záměr tedy úplně nevyšel. Pro rok 1993 se uvažovalo o přesunu rallye do jižní části Afriky na trasu z Kapského Města do keňské Mombasy, ale zvítězil naštěstí zdravý rozum a ekonomicky oslabená rallye se vrátila nohama na zem. Zákulisím se navíc nesla pachuť z tragického skonu motocyklisty Gillese Lalaye, vítěze Dakaru 1989.

Pro Tatru to byl dobrý ročník, byť jaksi potvrdil její pozici kdesi daleko za tehdy neporazitelnými italskými Perlini. Ještě rok předtím dokázal Karel Loprais Italy v etapách porážet, ale v letech 1992 a 1993 byly Perlini až příliš vepředu. Poprvé zvítězil Francesco Perlini, syn majitele firmy specializující se na výrobu důlních dump trucků a speciálních hasičských podvozků. Přesvědčivě porazil týmového kolegu Houssata, vítěze Dakaru 1991. Karel Loprais dojel třetí s tříapůlhodinovou ztrátou, z níž většinu nabral už v první třetině závodu. Další tatrovácké posádky se v husté konkurenci neztratily: Vlastimil Buchtyár dojel i po těžké havárii osmý a Zdeněk Kahánek se šestikolkou Babčou (tehdy jí tak ještě nikdo neříkal) devátý, vyhrál i podkategorii tříosých kamionů. Česká účast v oficiálních továrních i v soukromých týmech byla neobyčejně bohatá.

V jednom bylo Kapské Město výjimečné a průkopnické: Dakar poprvé vystoupil z vlastní ulity ohraničené saharskou Afrikou. A stejně jako ve všech případech, které následovaly, se do té ulity vrátil. Trasa na jih Afriky už nikomu nechyběla. Na Dakaru nastaly chudé časy a plány expandovat se vytratily do ztracena. Duch a idea soutěže však zůstaly.

Jiří Vintr