Na tuhle chvíli jsem se zvláště těšil. Dakar 2008 se blíží a opona příprav jak našich, tak i zahraničních týmů se pomalu poodhaluje. Zatímco v Holandsku to už zase vře, na cestě je odhalení nového továrního týmu MAN a de Rooy má na dílně speciály hned tří značek, akorát neví, který z nich si vybrat, Loprais Tatra Team dal svůj nový závodní speciál kategorie Superproduction už na kola.

Měl jsem možnost s Alešem Lopraisem konzultovat nejrůznější skici nového designu a teprve tady jsem nové auto viděl naživo. Nové bylo i doslova: zprovozněno totiž bylo snad ani ne dva dny před testováním, a tak ještě nebylo kompletní, leč jízdní zkoušky bez problémů absolvovat mohlo. Nový motor s elektronickým řízením dorazí až za dva týdny, a tak pohon zatím obstarává Alešův „bronzový“ agregát z ledna letošního roku.

Uchvátila mě nová stavba pokrytá pláty z karbonkevlaru, prozatím v původních barvách. Díky ní auto výrazně zhublo, dokonce tak, že je teď velmi lehké na zadní nápravě, a tak bude muset být pérování i tlumení v této části vozu ještě přepracováno. Pro účely testů byla nástavba dovažována náhradními pneumatikami Pirelli. Nástavbu samozřejmě doplní ještě boční kryty a nové budou i kryty meziprostoru mezi kabinou a nástavbou.

Vizuálně se toho změnilo víc: posunul se motor i s příslušenstvím, řízení se přesunulo vně rámu, vzduchojemy jsou rozmístěny okolo centrální nosné roury. A tak se jezdilo a jezdilo, testovalo a testovalo, spolu s novým kopřivnickým mládětem jezdil i upravený Alešův bronzový kamion, který dostal servisní skříňovou nástavbu a bude na Dakaru využit jako asistenční kamion, který poskytne jezdcům i zázemí v podobě míst na spaní.

Díky výrazně nižší hmotnosti auto už vizuálně lépe akcelerovalo. Stejně jako vloni jsem podcenil řádné utažení pásů „až na kost“, a to byla moje chyba. Po Alešově otázce ‚ready to fly?‘ nastalo slastné adrenalinové peklo na zemi. Auto poměrně agresivně zrychlovalo a v hlubokým písečných kolejích se smýkalo ze strany na stranu. Mám pocit, že hlavně v úvodu jsme nějakých dvacet procent času strávili ve vzduchu. Úpěnlivě jsem se držel madla před sebou a tiskl stehny fotoaparát, který jsem si nestihl schovat do auta. Kabina Tatry je nejen malá, ale pro účely závodu také úplně vykuchaná, odkládací prostory v ní přirozeně chybí. Kdybych si nechal aparát na krku, během jízdy by mě ufackoval. V koncové fázi okruhu následuje tradiční strmý sjezd (tentokrát i přes poměrně husté deště v minulých dnech bez brodu) a úsek písečných muld, kdy dostává tělo i náklaďák gigantické facky zprava i zleva, ačkoliv na první pohled to nevypadá nijak hrozivě a proti poskakování po trsech velbloudí trávy je to vlastně ještě selanka.

Až dvacet minut po dojezdu začínám tušit nepříjemnou novinu: postrádám klíče od svého auta i mobil. Druhý mobil je v zamčeném voze, mohl bych si aspoň vytočit svoje číslo nebo asistenční službu, aby mi přijela auto otevřít, ale není čím. Letmá prohlídka kabiny nové Tatry nakonec odhaluje obě nezbytné propriety kdesi za navigátorským sedadlem. V tom rychlém kalupu se mi totiž vyprázdnily všechny kapsy, aniž bych o tom vůbec tušil….

Celá moje seance se protáhla až do večera, námětů k diskuzi byla spousta, mimo jiné i to, jak to uděláme, abyste vy, fandové, měli z Dakaru zase něco víc než posledně. Věřím, že to bude stát za to.

Jiří Vintr