Přinášíme příznivcům dopis Míry Martince, jako zpravodaje ze slavného Dakaru 2011, z poslední etapy pro tento tým a jejich Tatru. V dalších zprávách se bude Míra Martinec ozývat jako pozorovatel rallye.

Vážení příznivci dakaru a našeho týmu,

jak už víte, máme dobojováno - opět jsme se bohužel museli sklonit před tímto náročným závodem, ani letos nám není přáno.

Když jsme opouštěli Buenos Aires, André mi povídá: „letos chci sjet tu písečnou horu v Iquique“. Vloni jsme skončili právě na 70. kilometrů etapy na jejímž konci se duna jela. To ještě netušil, že si ji sjede dokonce dvakrát...

Ještě předevčírem jsem psal, že je auto i my v pořádku, a že když to dobře půjde, čeká nás volný den v Arice. Vše šlo dobře, ale ne dlouho. Do etapy jsme vyráželi 30 vteřin za Mardejevem a na úzké horské cestičce jsme jej velmi rychle dojeli. On nás pustil a my se dostali k prvním dunám na 23. kilometrů. Byly tak středně obtížné, nic, co by se nedalo zvládnout, přesto jsme museli hned tu první najet dvakrát - přece jen jsme s sebou v té chvíli vezli skoro 700 litrů paliva a to bylo znát. André se tedy po zkušenosti na první duně snažil držet trošku vyšší tempo a to se nám stalo osudným. Za vrcholkem jedné duny se muselo uhnout doprava a takovým klopeným trychtýřem na levou stranu zdolat další vrcholek. Ovšem jak jsme jej najeli rychleji, vyhodilo nás to přes hranu toho trychtýře trošku dolů a pak do protisvahu. Rána to zas tak velká nebyla, ale celá váha vozů šla na právě přední kolo a bylo hotovo. Okamžitě se vypustilo přední kolo, ale to byla tak ta nejmenší starost. I s defektem se nám na několikrát podařilo zcouvat na jakous takous rovinku a začala smutná bilance - ohnutý tzv. paroh řízení, kola do rozbíhavosti a přes páku řízení zničeny jeho monoblok. Bylo jasné, že takto pokračovat nemůžeme, že se musíme vrátit.

Provizorně jsme řízení opravili, jestli se tak dá říkat stavu, kdy měl volant skoro dvě otáčky vůli a zatáčeli jsme tak, že jsme při potřebě většího zatočení volant místy tahali dva s Andrem. V tomto stavu jsme se potřebovali dostat zpátky přes písek. Cesta, kterou jsme objevili, sice do Iquique vedla,ale byla velmi klikatá, což se v tomto stavu nedalo, takže jsme si hledali náhradní. My jsme s Maykelem šli venku a André pomalinku jel za námi, popř. zastavil a hledali jsme cestu všichni. Zkrátka nám těch asi 14 kilometrů, co jsme ve skutečnosti ujeli, trvalo přes 7 hodin. Nebyli jsme daleko od oceánu, dokonce jsem měl místy i signál na mobil, jen jsme se pohybovali na té náhorní plošině, kterou bylo potřeba sjet.

Nakonec jsme objevili místo, kudy to vypadalo, že to půjde, a začala cesta dolů. Na fotoaparát (veřejně chválím svoje mju Tough od Olympusu, protože jej mužů mít po ruce právě pro takové momenty), jsem nahrál videa, jak se auto sune dolů. Ono by se to dalo celkem lehce zvládnout, kdyby auto mělo funkční řízení, ale takto jsme museli být velmi opatrní.

Doklouzali jsme dolů, kde byla sportovní střelnice a její majitel nás už dlouhou dobu pozoroval. Velmi příjemný pán, ostatně jako většina lidí tady, nám hned nabídl pomoc, auto jme u něj nechali a on nás zavezl do Iquique. Dnes za námi přijedou kluci s doprovodem a s náhradním monoblokem řízení a opravíme Tatru tak, abychom mohli s konvojem pokračovat dál,už jen jako doprovod a případná asistence pro další týmové kolegy. V závodě přece jen pokračuje ještě auto a Andrého bratr Jean na motorce.

Co dodat - dakar není procházka rozesmátou Moskvou a my jsme neuspěli. Chci Vám jménem nás všech moc poděkovat za podporu a slova povzbuzení. Velmi si jich vážíme. Nechci se ještě úplně loučit, protože se budu průběžně ozývat a budu se Vám snažit rallye přibližovat alespoň jako pozorovatel, a taky vím, že jsem ještě přes několik urgenci nepopsal ten zážitek se zvracením během etapy :-).
Za celý tým Vás zdraví

Míra Martinec

P.S.:Teď tu čtu, že Aleš Loprais vyhrál včerejší etapu, tak mu za celou naší posádku gratuluji. Držíme klukům palce, aby jim to jelo a alespoň jedna Tatra byla na bedně.