Už pět let tvrdí, že ten právě skončený Dakar byl jeho poslední... Už pětkrát vyhrál kategorii čtyřkolek. Letos se z Jižní Ameriky vrátil třiapadesátiletý Josef Macháček s utrženým ramenem.

A zase si nedá pokoj. „Zdraví mi drží, techniku mám, tak co bych nejel,“ pravil s úsměvem jezdec KM Racing Teamu, jako by byl Dakar projížďkou Českým rájem a ne argentinským a chilským peklem. Letos po návratu z Dakaru se zraněným ramenem jste poněkolikáté řekl, že byl poslední. A zase jste ve startovní listině. To je to pro vás taková droga?

Droga ne, ale zdraví mi drží, techniku mám, tak co bych nejel... Ale tentokrát spíš jako konstruktér, abych si vyzkoušel v praxi některé věci na čtyřkolce. Ve startovním poli jsou čtyři stroje, které jsem vyrobil, a praktická zkouška je lepší, než nějaké imitace podmínek.

Zraněné pravé rameno už drží a nebolí?

Drží, i když utržená manžeta už nikdy v pořádku nebude, jak mi řekl můj lékař. Víc mě teď bolí levý loket. Doktor mi také řekl, že s tím žije spousta lidí. Operace prý není zárukou, že bude rameno úplně v pořádku, tak jsem se s tím srovnal. Ono se to utrhne totiž lehce. Třeba když píchnete a povolujete šrouby u kola. Nijak mě to neomezuje a na výsledky to už nemá vůbec žádný vliv.

Kdy jste začal znovu závodit?

Brzy, už na přelomu března a dubna jsem jel soutěž v Itálii. Prubířským kamenem pro rameno byla květnová rally v Albánii. Celá vedla po kamení, samá zatáčka, nebezpečné srázy. Tvrdých osmnáct set kilometrů. Ale zvládl jsem ji a vyhrál. Na rameno prostě nemyslím. Ono totiž platí, že když vás něco bolí, tak nepodáte špičkový výkon, prostě to nejde. Možná bych ten letošní Dakar pod injekcemi taky dojel, ale já už se na to necítil. Věřím, že rameno v lednu vydrží. Vím totiž, jak si na Dakaru ulevit. V evropském šampionátu to jsou kolikrát denně šest set kilometrů dlouhé motokrosy, kde si vůbec neodpočinete.

Pojede jako závodník devátý Dakar. Zatím jste buď vyhrál nebo nedojel... S jakým cílem vyrazíte na Dakar 2011?

Dojet! Nečekejte, že budu tvrdit, jak ho zase vyhraju. To se přeci nedá předpovědět na devíti tisících kilometrech. Bolt nepředpověděl svoje vítězství na sto metrů. A prohrál... Byl jako zmoklá slepice. Já nic takového slibovat nebudu.

Ale ono to o vás platí nejen na Dakaru. V nadsázce: Vítězství nebo smrt...

Smrt ne... Ale vítězství nebo vypadnutí ano. Z osmi letošních startů jsem šestkrát vyhrál a dvakrát nedojel.

Příčinou odstoupení byla technika nebo zranění?

Počasí... Prostě bylo tak blbě, že mě to nebavilo a odstoupil jsem. Jednou i z prvního místa. Nesnáším bláto. Když jeho moc, naštvu se a skončím...

Kvůli blátu? To se mi nechce věřit, vždyť na motocyklových Šestidenních pro vás bylo spoustu let denním chlebem...

Jenže ten chleba se přejedl. Prostě bláto nesnáším. Navíc čtyřkolka vám ho předními koly hází přímo do obličeje. Nemáte šanci si brýle pořád utírat nebo měnit štítky, protože rychle dojdou. Nenávidím bahno! Macháček a bláto, to už zkrátka nejde k sobě. To raději písek, i když vleze všude, a taky to není nic, z čeho bych byl nadšenej. Ale k Dakaru prostě patří.

Na Dakaru jste pětkrát vyhrál kategorii čtyřkolek. Jak se za ty roky změnila?

Podle mne stagnuje. Když tolik let jezdím na špici a vyhrávám, není něco v pořádku. Buď si postavím tak kvalitní techniku a díky ní vyhraju nebo jsem ve třiapadesáti letech tak dobrej...

Kdo by vás měl na letošním Dakaru nejvíc prohánět?

Zase přibylo několik jezdců. Marcos Patronelli svým letošním vítězstvím vyvolal v Argentině Dakarománii. Ve startovní listině je sedmnáct Argentinců, v čele s jeho mladším bratrem Alejandrem. Někteří z těch Argentinců budou ostří jako břitva. Nejméně pět z nich. Bohužel Marcos si koncem listopadu zlomil kotníky u obou nohou, když mu při tréninku upadlo kolo... Hrozný. Přesto chce jet, což si moc nedovedu představit. Pak tu je Declerck, několik výborných Bulharů... Bude to i o štěstí, technice a chybách, hlavně navigačních.

Když Marcos nepojede, tak vám odpadne soupeř...

Takhle to neberu. Kdybych třeba vyhrál, tak bych poslouchal, že to bylo kvůli tomu, že nestartoval, protože jinak bych nevyhrál... Tyhle řeči nemám rád. Ne, já bych ho rád porazil, nebo s ním prohrál v přímém souboji na trati. Jako chlap s chlapem.

Co jezdci, kteří pojedou na vašich čtyřkolkách?

Určitě je třeba s nimi počítat. Především to jsou Poláci Sonik a Laskawiec, nesmím zapomenout na Martina Plechatého. On jede hlavou a dovede být velmi rychlý. Hlavně aby nám vydržely stroje. Sice jsme vstřikování prověřili na víc než pěti tisících kilometrů, ale Dakar umí svoje... Kdybych měl celkově spočítat favority na čtyřkolkách, pak jich je nejméně devět, ale vyhrát může i někdo z jezdců, kteří jsou v tuhle chvíli papírově outsidery.

Sonik je třída. Chtěl byste ho také porazit?

Sonik je prvotřídní jezdec a vlastně moje největší reklama. Tím chci říct, že když uspěje, bude to pro mne z obchodního hlediska dobré. Měl bych další zakázky a tím i výdělek. Lepší, než kdybych vyhrál já... Jenže já ho chci porazit. Asi jsem víc závodník než obchodník. Nevím, co by bylo lepší...

Co vás na letošním Dakaru děsí?

Nic mě vysloveně neděsí, ale jak jsem zjistil, v jedné etapě se pojede asi tři sta kilometrů lesem. To nevěstí nikdy nic dobrýho, když se jede lesem. Kamióny tam ani nepustí. Už jsem to zažil mezi Senegalem a Burkinou Faso. Když se něco stane, nemůže tam vrtulník. Nešťastníka pak vláčí na nosítkách třeba půl kilometru. A v lese je taky bláto. Jak jsem řekl, když ho bude moc, třeba se naštvu a praštím s tím. Sednu do doprovodné Toyoty a Dakar pro mne skončí. Bláto fakt polykat nechci.

Na co se naopak těšíte?

Na Ariku, protože to musí být krásné místo, když tam udělali den odpočinku. Jinak další místa hodně znám. Organizátoři z předchozích tratí vybrali ty nejtěžší a nacpali je do druhé části Dakaru. Ta bude hodně náročná.

S jakou pojedete taktikou?

Hlavně se do závodu musím co nejdřív dostat. Nikam se nebudu ze začátku cpát, abych vydržel až do konce. Nebudu divočit, pojedu s respektem, ale rychle.

Udržujete si nějak fyzickou kondici?

Hodně jsem toho v sezóně najel, takže teď na čtyřkolce nejezdím. Ta závodní je na cestě do Dakaru a v tomhle počasí ani nechci riskovat. Mám doma veslařský trenažér a občas na něm potrénuji. Jenom občas. Spíš chodím kolem něj a říkám si, že bych měl zkusit, jak na tom který sval je, co mi chybí, že bych měl nabrat sílu, aby mi pak někde nechyběla. To si ale jen tak říkám... Pak si lehnu na kanape a trénuju s televizním ovladačem v ruce. Než si zdřímnu... Ale víte jak je namáhavý, skulit se z toho kanape? A dojít si třeba pro banán nebo buráky, a pak se zase dostat zpátky? Hrozná námaha...

Karel Felt,Sport.cz, Právo

< Předchozí		Další >