Dakarské závodění se vyznačuje některými rysy, které ostatní motoristické soutěže postrádají, anebo je neznají v takové míře. Když totiž pomineme některé menší maratony, odehrává se ten „velký a opravdový“ jenom jednou za rok.

Je to rok práce, vyjednávání, shánění peněz a pohříchu i placení. Je to ale také rok těšení, očekávání a nadějí. To všechno se může zhatit v jednom jediném okamžiku a to často z důvodů tak nicotných, že tomu člověk ani nemůže uvěřit. Všechna ta očekávání a úsilí se rázem obrátí v nejhlubší a dokonalé zklamání. Přesně to byl bohužel náš případ na letošní argentinsko – chilské rally.

Začátek jsme měli docela dobrý, nebo průměrný, podle toho jak se dá chápat 15. místo. Asi by to bylo lepší, ale naše startovní číslo (16.kamion) nás tak trochu odsoudilo k polykání prachu v první etapě do Santa Rosy. Ta byla vůbec nepěkná a nepříjemná, jak jen může být ježdění na plný plyn po hladkých, buldozery srovnaných cestách téměř naslepo a s velmi odbytým itinerářem. Dakaráci tomu říkají „ plochá dráha“ a ta je pro terénní kamiony nepříjemná i když je vidět. Těchle 360 km bylo ale opravdu strašidelných. Jedna z nejhorších etap, které jsem v životě zažil.

To ta druhá už byla ta pravá dakarská. Střídání terénu, probíjení se křovisky a chvílemi hlubokým jemným pískem, ve kterém zůstaly viset desítky vozů a motorek, to je náš adrenalin. Taky trochu navigace, takže i nějaká zábava pro mě. S trochou štěstí 6. místo. To už bylo veselejší a hlavně to vytvořilo tu nejpříjemnější pozici pro další rozvoj závodu. Blázni ať se servou a ti pomalejší nám nebudou prášit. Stačí ovšem jeden jediný defekt pneumatiky komplikovaný drobnými detaily a další den se zase startuje ze zadních pozic. Připomínám, že tohle stručné vyprávění se každý den odehrává na rozloze tisíce kilometrů.

A teď to příjde!
Etapa do Neuquenu začala celkem dobře i když v opět neprůhledném prachu, který se stal asi hlavním symbolem téhle soutěže. Během dvaceti kilometrů jsme s trochou rizika předjeli nejméně 5 kamionů a řadu osobáků a řítili jsme se opravdu impozantně. Martin pilotoval skvěle a auto ukazovalo , že opravdu patří do špičky závodu. Potom se to pokazilo!
Nějaká svižně jedoucí bedna před námi se nechtěla jen tak dát a když už jsme pronikli dvěstěmetrový oblak prachu a posadili se za jeho korbu spustili jsme Sentynel (elektronický systém napojený na nepříjemný bzučák, který má každé auto a motorka kvůli předjíždění). Ani potom neuhnul a já bych docela rád věděl, kdo to byl.

Pro bližší představu se pokusím alespoň trochu popsat takovou situaci.Představte si hodně klikatou polní cestu v kopcovitém terénu se spoustou zatáček a horizontů. Všude kolem je hustý porost metrových křovisek, která jednak brání rozptýlení prachu, jednak hrozí deseticentimetrovými trny, které kupodivu snadno proniknou i našimi superodolnými pneumatikami. Tak asi tři metry široká cesta se dá odhadovat jenom podle kontury krajiny a směru prachu toho před vámi. Rychlost chvílemi výrazně převyšuje 100km/h. Nervy k prasknutí.
Hrana náklaďáku před námi se kolíbá v nečekaných manévrech a já nemám v itineráři nic , než základní orientační body. Ten , kdo „itik“ psal viděl samozřejmě zatáčky krásně dopředu a nepovažoval za nutné před nimi nějak varovat. Ta jedna s dírou uprostřed je ta naše osudová! Horní hrana korby před námi, to jediné co vidíme náhle prudce odbočuje doprava. Martin stačí reagovat na změnu směru ale ne na neviditelnou díru v pistě. Staršlivá rána do řízení, skok kamionu mimo trasu a motlitby, aby tam v zaprášeném neznámu nebyla nějaká překážka .

Nebyla, jenom to hnusné pichlavé křoví. Horší je to se řízením. Obrovským tlakem praskly všechny těsnící kroužky posilovače a auto je v podstatě neovladatelné. Každý kamionér ví, že moderní náklaďák se bez posilovače nedá v terénu řídit. Někde za námi je naše rychlá asistence, ale kvůli času se Martin rozhoduje pro pokračování. Je to šílený projekt. Po osmdesáti kilometrech má zhmožděné a popálené obě ruce od volantu a auto se několikrát málem převrátí i při docela civilní rychlosti. Zastavujeme a demontujeme monoblok řízení. Uvědomuji si, že časový limit etapy nám začíná nepříjemně odtikávat. Láďa přijíždí, těsnící kroužky má, i když šlendriánem výrobce trochu jiné a tak nejdelší ztráta připadá na odvzdušňování systému .To nejhorší je sice ještě před námi, ale stihnout se to snad dá. Vyrážíme znovu v plném závodním tempu a pomalu se dostáváme do pracovní pohody. Po dvaceti kilometrech začne počítač hlásit kritickou teplotu motoru. Letmý pohled pod kabinu a vše je jasné. Vrtule chlazení stojí. Z neznámého důvodu nespíná viskozní spojka. Nebudu popisovat technické detaily po rozebrání. Stačí jenom fakt, že taková výrobní závada snad ještě nebyla nikdy zaznamenána. Šrouby se prostě samy od sebe nepovolují, natož všechny tři a bez poškození. Tak tohle potkalo nás uprostřed Patagonie!!!

Ale ještě bojujeme! Spojku provrtáme a sešroubujeme natvrdo tak, aby se vrtule točila permanentně. Časová ztráta další dvě hodiny. Už víme, že můžeme zachránit jedině prosté pokračování v soutěži bez aspirace na nějaké přední umístění. Jenomže ani tak to v knize závodnických osudů nemáme psáno. Po necelých deseti kilometrech se napevno uchycená vrtule utrhne a zdemoluje chladič. Finito la Comedia!

Teď přichází na řadu to, co už jsem bohužel v životě párkrát zažil. Zjistit, kde přesně jsme na mapě a vymyslet relativně nejsnažší cestu k civilizaci. S kamionem vlečeným na tyči, uprostřed země , kterou vůbec neznám a se šesti totálně deprimovanými chlapy.
Náš dlouhý den ale ještě nekončí. Vlečené auto je třeba občas nastartovat kvůli mazání převodovky, jenom na chvíli, než teplota motoru zase dosáhne stovky. V terénu, kde jedeme pomalu se to daří bez potíží, jenže po 200 km najedeme na silnici. Láďa nasadí stokilometrovou rychlost a to už převodovka hnaná jenom od kol neustojí.

Situace není vůbec jednoduchá. Jsme součástí velkého týmu a nesmíme ohrozit další účast našich motocyklistů. Taky ale potřebujeme dostat závodní speciál do více než 1000km vzdáleného přístavu a tak nakonec oba závodní kamiony Km racing teamu odstupují ze soutěže. A když se po dlouhé a namáhavé cestě do Neuquenu ještě dozvídáme, že Dušan Randýsek leží v nemocnici s trojnásobnou frakturou můžeme už jenom s úžasem a bezmocně zírat .

Ráno vychází slunce a odráží se nádherně na zasněžených svazích And. Víme, že už je nepřejedeme, neuvidíme Valparaiso a nesmočíme si nohy v Pacifiku. Pomalu a zasmušile se vydáváme k východu. Ale Argentina se raduje dál a mává nám i když nás vlečou na tyči. A tak zprvu poněkud rozpačitě, ale pak čím dál veseleji máváme taky. Poznenáhlu začínáme chápat, proč se ti lidé pořád smějí. Jsme živi a zdrávi, slunce svítí a hovězí flákoty se grilují.Nuže, smějme se !

Josef Kalina