Argentinci mají roztomilý zvyk považovat manželky svých prezidentů za stejně politicky významné, ba dokonce lepší půlky jejich manželů a přiznávat jim i určitý nárok na následnictví.

Je to takový monarchisticko-feministický prvek v jejich myšlení jehož důsledkem je příjemně odlehčená atmosféra celé země. Přemýšlím, zda by se to u nás také neuchytilo. Jen si to představte! Jistá nejmenovaná první dáma by určitě dokázala vést náš stát v příjemném dramaticko- komediálním duchu, takže by se vlastně zase tak moc nezměnilo.

A tak jsem si dovolil ukrást pokřivený název hitu z filmu Evita, protože mě v naší situaci nic příhodnějšího nenapadlo. Vlastně se mi to zadřelo do mysli už po několika dnech strávených před závodem v Buenos Aires, protože jestli něco symbolizuje náš pobyt v Argentině, tak to jistě byly všudypřítomné úsměvy a přátelské chování. A protože jsme se v krátké době setkali s tisíci lidí není prostě statisticky možné vyvrátit tvrzení, že Argentinci jsou zkrátka dobří a příjemní braši. Před odjezdem do této, pro nás zcela neznámé země jsme si samozřejmě opatřili všechny dostupné informace a můžu směle říci, že kromě plánu Buenos Aires nám byly celkem k ničemu. Tak například hned ta základní poučka: ukradnou vám tam nos mezi očima a v některých čtvrtích i zapíchnou nůž do zad!

Možná jsme v oněch „některých čtvrtích“ nebyli, ale během celého pobytu (všude možně a v extrémních situacích) jsme neměli ani jedinkrát náznak pocitu, že by se nás někdo pokusil okrást, natož přepadnout. Nezažil jsem zemi, kde by se lidé snažili tolik toho nabídnout aniž by za to vyžadovali „menší dárek“, jak je to pravidlem v Africe.

Tak pro ilustraci jen jeden z mnoha zážitků:
Na cestě z Mendosy do Bs.As.(tak se označuje zkratkou hlavní město, kde vzduch je opravdu dobrý), kterou jsme absolvovali zasmušile na vlečné tyči za naším rychlým doprovodem, zarazili jsme u malého hotýlku ztraceného kdesi na křižovatce cest. Předchozí kempování a z toho vyplývající hygienický stav už to prostě vyžadovaly. Ceny mírné, voda tekoucí, ale ouvej, žádná restaurace a tudíž hlad. Informace od paní majitelky byla poněkud vágní. „ Třista metrů po silnici a tam za pumpou je gril“ Pozor! V Argentině to ještě nemusí znamenat restauraci, nebo bufet. Na každé zastávce u silnice je otevřený domek, nebo prostě bouda, kde není nic kromě ohniště s roštem a tam si poutníci sami mohou pod střechou grilovat maso, které samozřejmě mají všichni nějak pořád při sobě. Jmenuje se to „barilla“a je to asi pozůstatek ze starých dob honců dobytka.

Raději jsem se tedy u čerpací stanice zeptal mladého muže, který tam zrovna zastavil s mopedem, kde se tady můžeme najíst. Bez jediného zaváhání řekl :“ následujte mě“ ! O kus dál přes silnici stála veliká garáž pro kamiony, která rozhodně nevypadala jako restaurace a hlavou mi přeci jenom probleskly vzpomínky na všechny ty řeči o argentinských nebezpečích . Nicméně garáží jsme byli provedeni na poněkud bordelozní dvůr, kdy byl ovšem instalován stůl s lavicemi, operativně vyrobenými z vyjížděcích plechů a opodál vesele sálalo obrovské ohniště. To už vypadalo nadějněji.Starší pán obsluhující oheň, který se ukázal být otcem našeho nového přítele měl okamžitě nesmírnou radost (asi že mu přišlo 6 hladových chlapů sežrat večeři) a zatím co jeho syn pilně telefonoval, jal se nás nalévat nějakým místním aperitivem. Telefonáty měly téměř okamžitý účinek. Během deseti minut se do garáže začaly sjíždět auta, ze kterých drsní pamperos (nyní asi řidiči kamionů) s neodmyslitelným nakažlivým smíchem tahali bedny s pivem a pytle s hovězím, každý jistě zvící tak nejméně pěti kil. Milý zvyk!

My jsme mohli kontrovat jedině poslední flaškou slivovice , pro kterou zaběhl Jarda Valtr do hotelu ,a týmovými tričky, což byl ovšem šlágr nade vše. Starý pán slavnostně rozložil toho půl metráku masa na rošt, když ho předem prosypal hrubou solí ( k našemu překvapení žádné koření) a hojně soli nasypal i do dřevěného uhlí. Obřadně to celé přikryl kartonem z krabice od nějaké pračky a šel s námi popíjet Asi za dvacet minut zvedl karton z masa a mastnou stranou vzhůru jej prostřel na stůl mezi nás. Potom na ten promaštěný papendekl bez milosti naházel kusy hovězího a hostina mohla začít. Žádná hořčice, žádný kečup, jen trocha salátu a místní chleba. Peklo vegetariánů! Argentinské hovězí je světově proslulé a opravdu výtečné, jenomže je poněkud tučnější a popsaná rychloúprava, spolu s obrovským množstvím není úplně vhodná pro zhýčkané evropské žaludky. To jsme ovšem poznali až později.

A ještě jedna argentinská pozoruhodnost. Řečí Gringů (američanů severních) mluví jenom málokdo dokonce i v recepcích hotelů. V garáži uprostřed pampy jsme tak museli vystačit s mými dvaceti španělskými slovy. Žádná potíž! O to větší radost z pantomimy a skřeků, které nás trochu pozvedly z chmurné nálady po neúspěšném závodě (viz kapitola II). Takže díky Jorge Celeste odněkud z nedozírných rovin střední Argentiny. Už tě asi nikdy neuvidíme, ale nenechal jsi poutníky umřít hlady a rozveselil jsi jejich srdce, a tak tenhle zcela nemotoristický fejeton píšu hlavně pro tebe.

A ještě malá poznámečka k našim některým „dakarským“ novinářům. Nesahejte mi na Argentince ve své touze po skandálech.I v nejzaplivanějším koutě jsem se tam cítil bezpečněji, než na Václaváku.

Konec kapitoly I.

Všechno to dobré o lidech a zemi by vydalo na tlustý cestopis, ale naši čtenáři chtějí asi slyšet, co jsme to vyváděli v závodě a jak došlo k tomu, že to tak nešťastně dopadlo.

Josef Kalina

< Předchozí		Další >