Včerejší zpráva k Vám směřovala z Mali, dnes již stojíme v bivaku v Senegalu. Posádky obou Tater Letka Racing teamu dnes absolvovaly náročnou etapu z Kayes do Tambacundy. Po dojetí jsme se jednoznačně shodli na tom, že to byla asi nejtěžší etapa letošního ročníku Rallye Dakar 2007. Azevedova Tatra dojela na pátém místě a v průběžném pořadí figuruje na stejné příčce.

Tomečkova Tatra doplatila na defekt a následné předjíždění pomalejších závodníků. Nakonec to nestačilo na lepší než dvacáté místo v etapě a udržení průběžného jedenáctého místa. Škoda, vše totiž mohlo být zcela jinak.

Ještě v bivaku v Kayes jsme usínali za zvuků reprodukovaných chytlavých melodií. Poznal jsem Shakiru a pohodové melodie, které se dobře poslouchaly, byť jsme je nedokázali přesně zařadit. Místní nakonec hráli celou noc, tento druh hluku nám ale vůbec nevadil, ba právě naopak. V senegalském bivaku nezní reprodukovaná hudba, ale všude jsou slyšet i vidět bubny. Budeme si muset dát pozor, abychom domů nakonec nějaký nepřivezli. Hezký suvenýr by se totiž v rukách našich ratolestí mohl stát noční můrou..

Technický delegát FIA Fabien Calvet, který má na Rallye Dakar na starosti kamiony, nám během návštěvy v místě našeho stání v bivaku v Tambakundě mimo jiné sdělil, že podle něj poslední dvě etapy neměly kamiony z důvodu bezpečnosti vůbec jet. Tento sympatický Francouz sleduje veškeré dění okolo kamionů a je doslova všude. Každý den objede všechny posádky, prohodí s nimi pár slov a samozřejmě po očku zkontroluje, jak vypadají auta a na čem se pracuje.

Poté, co jsme bez pasových kontrol přejeli hranici Mali a Senegalu, jsme zastavili u první pumpy kvůli tankování. Okamžitě nás obklopil houf dětí, tak jako ostatně všude v této části Afriky. Chtěli jsme nakoupit i nějaká zpětná zrcátka, která šla v posledních etapách dobře na odbyt, ale v tomto směru se nám příliš nedařilo. Nakonec jsme se tedy spokojili s plnou nádrží, rozdali zásoby jídla a vydali se na start rychlostní zkoušky. Během cesty jsme několikrát zahlédli, jak si vojáci vyzbrojení samopaly poznačují naše identifikační údaje.

Na startu vyvolal velké nadšení místních obyvatel příjezd dcery Senegalského prezidenta, která je účastníkem rallye v posádce jednoho z osobních automobilů. Oproti Mauretánii působí Senegal svěžejším dojmem, i když ani zde nelze přehlédnout chudobu. Upoutala nás všudypřítomná záplava křiklavých barev. Obyvatele Senegalu rallye evidentně zajímá, což bylo patrné během přejezdů i v obydlených místech, kterými vedla rychlostní zkouška.

Pořadatelé na nás přichystali 260 km dlouhou prašnou křovinovku. Zpočátku šlo vše velmi hladce. Krátce po startu a nakonec i v cíli jsme registrovali české a slovenské vlajky. Po úvodní technické pasáži plné děr jsme vjeli do porostu, který byl ještě o něco hustší než včera. Poté, co jsme předjeli několik aut, jsme před sebou najednou měli čistý výhled, takže se nám jelo velmi dobře. Na trať jsme se vydávali jako druhý kamion, takže jsme často přicházeli do styku s okolní vegetací, nicméně bez větších škod.

Ve změti cest a cestiček jsme museli dávat velký pozor na navigaci. V jednom okamžiku jsme si nebyli příliš jistí, ale po chvíli jsme si potvrdili, že jedeme skutečně dobře. Podle stop na tom byl velmi podobně i Stacey, který jel jako vůbec první kamion. Okolo devadesátého kilometru se Tomáš ptal Ládi na tlak v pneumatikách. Všechno vypadalo dobře, nicméně po chvíli Láďa avizoval prudký pokles tlaku v systému. Okamžitě jsme uzavřeli přívod vzduchu do všech kol a snažili se auto odstavit někam vedle cesty, což v hustém porostu chvíli trvalo. Bohužel nás postihl defekt pravého zadního kola, a to v nejméně vhodné etapě a ještě na špatném místě.

Teprve po několika dlouhých minutách kolem nás projel Ginaf, který startoval za námi. Zatímco jsme se lopotili s výměnou prořezané pneumatiky, tak nás míjely další kamiony a osobní automobily. Výměna pneumatiky je poměrně rutinní záležitost. Důležité je vybrat správné místo, tedy aby auto stálo na rovině. Poté se pod nápravu s poškozenou pneumatikou položí dva vaky a na ně podle místních podmínek několik přípravků z tvrdého dřeva. Následuje nahuštění vaků pomocí kompresoru, které auto zvednou. Poté, co se sejme zajišťovací péro, kovová obruč a gumové těsnění, by měla jít pneumatika dolů. Tolik teorie. Někdy si prostě stokilogramová pneumatika dělá co chce a tři chlapi mají co dělat, aby jí dostali dolů. V Portugalsku během první rychlostní zkoušky byla pneumatika zdeformovaná tak nešikovně, že nám trvalo skoro 30 minut, než se nám jí podařilo sundat.

Jakmile stálo auto opět na všech kolech, tak jsme se vydali stíhat ztracený čas. Museli jsme se probíjet přes pomalejší auta a kamiony, které se před nás mezitím dostaly. Všude bylo spousta prachu, občas jsme museli téměř zastavit, protože prostě nebylo nic vidět. Při předjíždění jsme samozřejmě využívali Sentinel, ale s mírou. Nemá smysl houkat na někoho, když je vidět pouze prach, protože ten, kdo ho víří, může být klidně o kilometr vepředu. Používat Sentinel má smysl až tehdy, když je předjížděného vidět, což je v hustém prachu občas problém. Na delším rovném úseku plném děr jsme dojeli jeden osobní automobil, který před námi poskakoval po celé šíři pisty.

Na několikanásobné použití Sentinelu pomalejší auto vždy odpovědělo, což by mělo znamenat, že nás vidí a že nás pustí. Jenže opak byl bohužel pravdou. Když už jsme byli velmi blízko, tak jsme projeli oblakem hustého prachu, skrz který nebylo vůbec nic vidět. Intenzivně jsme brzdili, ale nějaká velká díra nás vyhodila do vzduchu a pak již auto doslova letělo vzduchem. Byl to náš nejdelší a nejvyšší skok na Dakaru. Ve chvíli, kdy jsme dopadli na všechna kola, se před námi objevilo několik menších stromků, kterým se již nešlo vyhnout. Pak jsme zahlédli na zemi něco velkého, což bylo pravděpodobně mraveniště. Rána to byla slušná a způsobila nám únik vzduchu ze servookruhu. Prudký náraz nevydržel přední stabilizátor, trochu jsme ohnuli přední nárazník a kosmetický ťukanec dostal i pravý přední blatník.

Vzduch je pro jízdu kamionu velmi důležitý, kromě centrálního huštění je potřeba například pro posilovače řazení a brzd. Zastavili jsme a během deseti minut opravili poškozenou hadici servookruhu. Mezitím se před nás dostaly některé kamiony, které jsme krátce předtím předjeli. Opět jsme se vydali na trať a snažili se minimalizovat ztrátu a hlavně dojet. Byli jsme velmi šťastní a současně unavení, když jsme se dostali do cíle. V této etapě opět nešlo mnoho najet, ale o to více ztratit. Byl to náš první defekt na rallye a přišel v okamžiku, kdy se nám to hodilo nejméně. Takový je sport, takové věci se prostě stávají. Do cíle jsme přijeli v o něco horším stavu, než včera. Větve nám vzaly i obě přední dálková světla.

Po příjezdu do bivaku jsme se vrhli na opravy. Naštěstí se ukázalo, že výčet škod je konečný a že nám tato náročná etapa nepřipravila žádné další nechtěné překvapení.

Zítra nás čeká etapa z Tambakundy do Dakaru dlouhá 576 km (z toho 225 km speciálních). V této fázi závodu se budeme snažit hlavně dojet, podobně jako celá špička. Nikdo už příliš neriskuje, protože cíl je prakticky nadohled.

Věřte mi, že se mi dnešní zpráva píše velmi těžce. Pozitivní na celé naší dnešní patálii je to, že jsme dokázali zabrat a neztratili více, než bylo nutné. Obě auta jsou v tuto chvíli již připravena na zítřejší etapu. V Senegalu se právě teď stmívá a máme tady již snesitelných 25 stupňů. Za dva dny Rallye Dakar 2007 končí. Doufáme, že se obě naše Tatry dostanou úspěšně do cíle.