Pilot Tomáš Tomeček se letos rozhodl nejet Rallye Dakar na území Argentiny a Chile ale pojede alternativní a riskantnější závod Africa Eco Race. Ten totiž do velké míry kopíruje původní trasu slavné rallye.

Začíná v Maroku a přes Mauritánii vede do senegalského města Dakar. Čtyřicetiletý Tomeček, který zůstal věrný tovární Tatře, přiznává, že to je trošku absurdní situace. "Ale takový je dnes svět. V roce 2001 jedete Dakar v Dakaru a v roce 2011 jedete na Dakar do Argentiny."

HN: Proč tedy volíte alternativu?

No proto, že Dakar patří do Afriky. Už jsem o tom uvažoval loni. Je to taky levnější než ten velký Dakar v Argentině. V Jižní Americe se mi navíc vůbec nedaří, už jsem tam dvakrát havaroval. Tak zkusíme něco nového.

HN: Jaký je ten africký závod?

Přijde mi, že se vrací ke kořenům Dakaru. Mám dobrý pocit z pořadatelů. Nehrají si na nějakou velkou a úžasnou rallye, to se mi líbí. Ptal jsem se jednoho závodníka z Maďarska, který tam minule vyhrál, a ten mi říkal: První věc, co si musíš vzít, je dobrý jídlo. Je to tam prý takový syrový, echtovní. Všechno není úplně zajištěný, musíte víc spoléhat sami na sebe. Ale to mi na tom právě vyhovuje.

HN: Na kolik vás to vyjde ve srovnání s Argentinou?

Na polovinu. Vedle té lidské stránky to byl jeden ze dvou hlavních důvodů, proč jsem se tam rozhodl jet. Kolik peněz nás to ale stojí, vám neřeknu. To nechci komentovat.

HN: Nebojíte se tam o bezpečí?

To víte, že bojím. Mám obavy. Jsem závodník, ne bojovník. Pořadatelé slibují, že to bude bezpečné. Už se jede třetí ročník, zatím nebyl žádný velký problém. Argumentují i tím, že šéforganizátor zná politiky ze všech tří zemí, má dobré frankofonní vazby.

HN: Mohl by se tedy i klasický Dakar vrátit do Afriky, odkud odešel kvůli bezpečnostním rizikům?

My do toho nevidíme. Jestli v tom jsou peníze, nebo bezpečnost, nebo obojí, nevím. Argentina pořadatelům něco platí, takže tam je určitě i ekonomický zájem. Závodníci by chtěli jezdit v Africe, ale je to fakt nebezpečný. Když tam někde kolona při pravém Dakaru najede, tak jsme tam my Evropani proti místním uprostřed pouště jako nazí. Oni si s námi můžou dělat, co chtějí.

HN: Vy jste to zažil při přepadení v roce 1998. Jak na to vzpomínáte?

Přijedou gazíky a pick-upy. Na korbě mají kulomet. Tím na vás míří, nebo rovnou střílí. Dali jsme ruce nad hlavu a křičeli "No Please!". To je jediné, co můžete dělat. Jsem pacifista, ale to mi nijak nepomohlo. Jen jsem viděl, jak od kulek létají jiskry. Když do vás šťouchají hlavní pušky, je to jako ve filmu. Akorát je to naživo.

HN: Riziko je velké i dnes, že?

Celá kolona je tam zranitelná. Když si nějací magoři řeknou, tak si na nás smlsnou. Nevíte, jestli zrovna nemají co jíst a pít. Navíc jsou to muslimové a asi nás nemají moc rádi. Můžou nás všechny vzít jako rukojmí. Oni nemají co jíst, a my si tam jezdíme závodit. A hrajeme si u nich na hrdiny...

HN: A stejně do toho jdete.

Jo. Pořadatelé toho nového závodu tam vozí věci do školy, nějaké medikamenty a hry. Takže to tam nějak jde pořádat. To je taky ten argument, proč tam jedeme.

< Předchozí		Další >