Etapa do Bejneu podle očekávání znamenala změny v celkovém pořadí. Po skvělém úvodu a problémech s dodávkou paliva ji Aleš Loprais nakonec dokončil na 5. místě a stejnou pozici zaujímá i celkově. Štěstí v neštěstí nakonec pomohlo a Aleš zůstává nejen v soutěži, ale i na solidní příčce, která je do dalších etap kvalitním základem.

Etapu prolétl ze všech nejrychleji dakarský vítěz Kabirov s rychlostním průměrem blízko ke 100 km/h a časem, který by mezi osobními vozy stačil na páté místo. Rychlejší byly jen tovární Volkswageny. Přes oba kontrolní body v průběhu etapy však byla situace nadmíru vyrovnaná. Kabirov vyrazil vpřed hned od začátku, ale časy jeho, Čagina i de Rooye byly velmi blízko sebe. Před Aleše Lopraise se na CP1 dostala trojka "sborné" Mardějev, ale do druhého kontrolního bodu mu Aleš náskok stáhl a dokonce na něj získal několikaminutový náskok a upevnil si čtvrtou příčku, ovšem se ztrátou v etapě pouze 3:40 minuty na Čagina. Závěrečná pasáž etapy výrazně zamíchala s rozestupy. Zatímco Kabirov jel jako k ohni a získal postupně mírný náskok na Čagina i de Rooye, Aleš Loprais zaznamenal ztrátu zhruba 45 minut a zůstal pátý jak v etapě, tak i celkově. Mardějev se v celkovém pořadí dostal před něj, byť jen o 8 minut. I ve zbytku první desítky byla na CP2 situace vyrovnaná, vždyť Macík i de Rooy senior dojížděli jen pár minut za žlutou Tatrou. I pro ně však závěrečná pasáž speciálky znamenala citelné zdržení.

V celkovém pořadí soutěže se jako přes kopírák opakuje situace z letošního Dakaru. Vede Čagin, s jen minimálním náskokem před Kabirovem, těsně sledován útočícím Gerardem de Rooyem. Mardějev sice kontroluje nyní čtvrtou pozici, ale jen těsně sledován Alešem Lopraisem. Všichni za Alešem, počínaje Janem de Rooyem, mají celkovou ztrátu už přes hodinu, ale dost malou na to, aby byli "na dostřel" útoku na vyšší pozice. V relativně "bezpečných vodách" tak nyní pluje jen vedoucí trio, které postupně své postavení upevňuje, ostatně jako na Dakaru. Největším překvapením dne je šesté místo Němce Behringera na sériovém MANu.

Co se tedy vlastně v kazašské stepi přihodilo?
Dejme slovo přímo Alešovi: "Opravdu krásná etapa, jakoby pravá dakarská, a také jaksepatří pekelná! První dvě třetiny šly výborně, na vedoucího Čagina jsme udržovali jen minimální ztrátu pár minut. Prach si sedl a od druhé poloviny jsme měli čistý výhled, chtěli jsme zaútočit na čelní pozice. Jenže zhruba 170 kilometrů před cílem jsme v kabině ucítili naftu a zaznamenali extrémní úbytek paliva. Když jsme zastavili, odhalili jsme prasklou hadici přívodu paliva, což by nebylo tak hrozné, jako zdrcující zjištění, že nemáme naftu na dojetí do cíle. Přepli jsme na úsporný režim, vypnuli pohon 4x4 a jeli jen s pohonem zadních kol. Nafty bylo i tak málo a zdálo se, že závod je pro nás ztracen. Hlavou běhaly myšlenky, co všechno do nádrží nalejeme, abychom vůbec dojeli, moc toho na autě totiž nevezeme."

Když bylo nejhůř, zjevila se pomoc z místních zdrojů, jako pohádkový kouzelný dědeček: "Po chvíli se uprostřed kazašské stepi z naprosto nepochopitelných důvodů objevily dva kamiony a shodou okolností cisterny, které převážejí palivo! Obě byly prázdné! Řidiče jsme přemlouvali tak dlouho, až nám dovolil si z jeho nádrže vzít 45 litrů nafty. Tu jsme ovšem královsky zaplatili, ale v tu chvíli bychom za ni dali vše, co na autě vezeme! Nakonec to klaplo, do cíle jsme dojeli. Ztratili jsme přes půl hodiny, což vzhledem k okolnostem není tak moc, bylo to velké štěstí. Ten kamion má v maximálních rychlostech, kterými jezdíme, spotřebu až 120 litrů na 100 kilometrů, v nádrži nezbylo snad ani 5 litrů a byli jsme v cíli."

Co dodat? Na průběh účinkování posádky v soutěži má vliv spousta okolností, od výkonu vozu, jeho připravenosti, kvality posádky i komponent až po určující povrch. Ale štěstí jako nekvantifikovatelný element hraje v dálkových maratónech obrovskou roli, někdy klíčovou. Tu se přikloní na misku vah negativní a stáhne závodníka dolů, tu naopak. V případě Aleše Lopraise dnes platilo to druhé. A situace v celkovém pořadí není vůbec beznadějná.

Jiří Vintr