Ti na dvou kolech jsou mladší, ale o to divočejší a taky trochu rizikovější. Randýsek Dušan řečený Randál (ve skutečnosti je to tichý hoch) to poznal v Argentině na vlastní kůži a může doma přednášet o stavu jihoamerické medicinské péče.

David Pabiška také místo závodění občas „hledal houby“ jak je skvěle zachyceno v naší knížce „Legenda pokračuje“ a Ivánkovi Jakešovi – naší slovenské sekci- to naneštěstí (nebo naštěstí?) napřed „zdechlo“ a pak už měl ruku na plynu přece jenom měkčí.

Závodní kamiony původem z vepřína byly v Americe tři. A nastojte, všechny se pořád jmenují Liaz i když továrnu už odvály tržní větry.. Ne tak docela naši soutěžní homologaci. Detaily této motanice by vydaly na menší brožuru. Je to jako spor formule 1 s mezinárodní federací FIA, akorát se o tom tolik nemluví. Taky nám neomezují rozpočet. Hádejte proč? To bysme se potrhali smíchem.

Tak stručně!
Kamiony jely skvěle, ale bohužel ne až do konce. To ovšem při Dakarských závodech není nic vyjímečného. Snad jenom naprosto debilní závada našeho vozu „s kocourem“ byla silně demotivující. Uvolněná spojka vrtule chlazení (výrobní vada), je prostě tak neuvěřitelná závada, že jsme začali věřit na osud. S tím člověk nic nespraví.

Marek Spáčil s druhým ostrým vozem z naší dílny jel a jel na špici závodu skoro až do konce, jenže bez oleje v nápravě. Škoda, mohlo to dopadnout výtečně. A tak vlastně nejméně potíží a starostí nám působila Toyota Hilux, která jela svižnou asistenci našim motorkářům a současně vezla tři mechaniky spolu s „ roadiem“ Martinem Pabiškou. Postupem času se korbička toho pick-upu plnila a zvyšovala až do rozměrů středního náklaďáku.“ Nedá se svítit! Macháček vede a všechno úsilí se musí vrhnout tím směrem.“ Klid! Pepek Macháčků umí vyhrávat! Nejen, že umí jezdit rychle.Ví také, kdy povolit. Pěkně vyhecovat soupeře k chybám a pak si je ohlídat. Inu stará škola.

Nad obzorem už šírá, slunce tady blízko rovníku zapadá náhle a potom během několika minut nastává černá noc. Běda těm, kdo v poušti bloudí! Zůstanou jim jen světélkující čísla přístrojů a nejisté stopy v písku. A čas neúprosně uhánějící k limitům dnešní etapy. Výpočet rychlostního průměru se každým kilometrem zhoršuje. Ještě šedesátka a zbývá hodina. Terén je pomalý. Ještě čtyřicet kilometrů a už zbývá jenom půlhodinka.
To musíme stihnout! „Víš, kde jsme? Dobrý, jedeme, ještě dobrý!“

Kamion se zmítá jako nějaký vibrační trenažér. V šeru už nejsou hrby a díry dobře rozeznatelné. Teď není čas na opatrnost. Matematika je neúprosná a rychlost nesmí klesnout pod stovku. „Pozor“ Rána do podvozku. Devět tun letí do vzduchu. Páteř bolí jako čert. Krční svaly už nejsou ve stavu vyrovnávat boční nárazy a hlava se nekontrolovaně houpe a přilba naráží jednou na sloupek jednou na hlavu spolujezdce. Kabina je plná suchého prachu, nedá se dýchat, na přístrojích už skoro není nic vidět. Jedem deset hodin a ještě jsme nezastavili. Vidina lahve vody se stává přeludem a chvíle ticha snem. Cíl je jako nebe. Tam vzadu za námi ještě bojují desítky závodníků. Určitě nestihnou limit a možná ani start do dalšího dne.

Josef Kalina