Den začíná vlastně večer před tím. Postavíš stan, uložíš si věci tak, abys i potmě věděl kam sáhnout, kdyby náhodou nešla čelovka. V 5 hodin zazvoní budík, v 5,05 už vím, že je to doopravdy a ne sen. Rychle namazat choulostivá místa, rychle obléct, vodou z láhve opláchnout víčka, vyčistit zuby, sbalit spacák, ohlédnout se po Macháčkovi, jaký má přede mnou časový náskok a rychle na snídani.

Ta většinou trvá 20-30 minut. Když se vrátím, doplním vodu do camelbagu, složím stan a vše uložím k Tatře a doufám, že to kluci naloží dřív, než to stačí ukrást nějaký domorodec. Doobléknu si výstroj a s obavami zmáčknu startér motorky a čekám jestli motor naskočí nebo ne. Zvukem nastartovaného stroje vzbudím kamioňáky, kteří jednou větou klejou a zároveň ti přejí šťastnou cestu. Podle světel blikajících po bivaku odhaduji, odkud se dnes bude startovat. Byl jsem sice večer na „brífinku“ a pozorně sledoval Huberta Auriola, ale bohužel jsem mu nerozuměl ani slovo – Hubert se stále nechce naučit česky!

I dnes to dopadlo dobře a odstartoval jsem ve svém čase. Teď mi zbývá překonat jen 550 km speciálu a přemýšlím, čím nás trať překvapí dnes. Ale po čtrnácti dnech v sedle na motorce si říkám, že nic nového už ani nemůže přijít, i když podvědomě cítím, že se něco najde.

Při jízdě hlídám tripmaster (velice přesný tachometr) a kontroluji ho roadbookem (plechová krabička, v které se elektronicky odvíjí přesný plán cesty), sem tam si vezmu na pomoc GPS (satelitní navigační zařízení) a mezitím kouknu okem, kam míří mé přední kolo. Když po 200 km zaregistruji změnu ve zvuku motoru, snažím se přesvědčit sám sebe, že se mi to jen zdá, ale tuším, že se opravdu začíná něco dít. Zastavím, sundám přilbu, zkontroluji vodu a olej, to je tak vše, co v této chvíli můžu udělat a opatrně pokračuji dál. Ale na 260 km se motor opravdu zastavil. Moc mě to ani nepřekvapilo, rozhlédnu se kolem a říkám si: „Tak tady po patnácti dnech skončí veškerá snaha a úsilí vložené do tohoto závodu.“ Nedá mi to a snažím se zjistit závadu. Mezi tím projíždí kolem dva motorkáři, zvedám palec nahoru – nepsané pravidlo OK – vím, že je zbytečné je zdržovat. Na trati jsme sice soupeři, ale každý zvažuje potřebu pomoci druhým. Hlavou mi probíhají různé druhy závad, ale existují pouze dvě – buď není co zapálit nebo není čím zapálit. Jiskra je v pořádku, benzínu je také dost, ale když odpojím benzínovou hadičku od karburátoru zjistím, že nejde benzínová pumpa. Opravuji ji, nasazuji kryty, balím nářadí a znovu začíná závod s časem. Celou dobu doufám, že mě ještě neminul Pepa Macháček, který startoval za mnou a v případě potřeby by mě mohl kousek dotáhnout do cíle. V 18 hodin dojíždím do cíle a začínám s výměnou motoru. Asi po půl hodině přijíždí Pepa s totálně rozbitou zadní kyvnou vidlicí. Tak ten mi asi dnes nepomůže, říkám si a pokračuji ve výměně motoru. Když vyměněný motor poprvé natočím, je půl hodiny po půlnoci, tatrováci mi pomáhají upevnit výfuk a hliníkovou lyžinu, protože jim je jasné, že by centrála vrčela ještě dlouho a nemohli by jít spát. Také mi mezi tím postavili stan, rozbalují spacák a já si libuji, protože předchozí dvě noci jsem spal bez něj, nějaký černoušek si ho odnesl. Jsem sice v Africe, ale v noci je asi +5stupňů a tak jsem se chodil dívat na hvězdnou africkou oblohu a zahříval si při tom záda u ohně domorodců. Bylo to krásné, ale moc málo spánku.

Chystám si budík, jsou 2 hodiny ráno, startuje se v 5,15 – takže ve 4,00 zase budíček. Za mnou je 15 dnů a 10.166 km v sedle motocyklu. „Zbývá vydržet ještě pět dnů a budeme v cíli,“ říkám si, ale teď už spát a zítra (vlastně už dnes) se uvidí, co dál… Tak nějak takhle vypadá normální den motorkáře, kterému se mechanik do rozpočtu nevešel… Tři otázky pro Olina: Vyjet na cílovou rampu je určitě obrovský zážitek, a tak motivace byla veliká, ale byly okamžiky kdy jsi proklínal rozhodnutí vydat se do Afriky? Když jsem se rozhodl pro start v 23. ročníku a složil první zálohu, tak od toho okamžiku jsem vše musel podřídit jednomu cíli: 1. ledna 2001 stát připraven na startu. Skrývá se za tím mnoho práce, nervů a mnohdy kompromisů, které jsem musel udělat. Musel jsem také jezdit a trénovat, ale myslel jsem i na to, že se nesmím zranit, protože by bylo všechno zbytečné. Ale přesto všechno jsem svého rozhodnutí vydat se do Afriky nikdy nelitoval. Máš nějaký osvědčený recept, jak vydržet několik hodin v sedle? Zaťat zuby, nemyslet na kilometry před sebou, najít v repertoáru dobře znějící písničku a pobrukovat si ji. Jak dlouho se člověk na tento závod připravuje? Myslím si, že od malička musí mít člověk vztah k cestování, dobrodružství a někde v něm při čtení cestopisných knih roste touha navštívit tyto daleké kraje.Když později k tomu přibude láska k motorkám, je to dobrý základ k uskutečnění těchto snů.

(Všechny články v kategorii Telefonica-Dakar 2003) (Videa z Telefonica - Dakar 2003) Hlavním partnerem portálu Dakar.cz je internetový obchodní dům Hocker

Zahradní osvětlení|Benzínové zapalovače| Kuřácké potřeby|Ocelové šperky|Luxusní dárky|Zapalovače Zippo, Zippo online|Katnevalové masky a kostýmy|Svítidla Cucina VO|Svítidla a osvětlení online|Marathon Paříž-Dakar

Zippo zapalovače klasika on-line Karnevalové kostýmy a masky pro karneval | Svítidla a osvětlení

< Předchozí		Další >