Poslední dva roky jsme se zúčastnili Dakaru v Jižní Americe a mohu porovnávat. Největší viditelný rozdíl mezi závoděním v Africe a Americe jsou diváci. Africká příroda je nádherná rozlehlá a závodníci ji na závodění mají radši než tu jihoamerickou.

Diváci jsou ale naprosto úžasní v Jižní Americe a tvoří nezapomenutelnou kulisu. Vždyť také tam to mají v krvi. Kdo si vzpomene na záběry z nějaké argentinské rallye, kdy fanoušci stáli uprostřed trati a jen uhýbali těsně před koly soutěžících aut není překvapen že diváci, při takové dálkové soutěži protínající jejich zemi, dokáží udělat nádhernou sportovní atmosféru, která zanechá hluboké a vřelé vzpomínky.

Zkušenosti z Argentiny kontrastují s Afrikou. Závody zde lidi nijak zvláště nezajímají.

Trochu to Honzovi připomnělo scénu z filmu „Kurvahoši gutentag“, kde Bolek polívka pozoroval s ostatními dřevorubci projíždějící Němce na koních. Takové setkání dvou světů. V Evropě by někdo měl alespoň kameru, nebo si pořizoval fotografie na mobilní telefon, zde nebyl nikdo takový. Když o tom tak přemýšlím tak možná to není ani tím, že by lidé neměli zájem, spíše pozorují s lehkým údivem co se děje. Nejsem si jit zda vůbec vědí o tom, že se v jejich okolí taková akce koná. Pak se asi nelze divit, když jim přes vesnici, nebo městem projedou vozy, které nikdy neviděli a možná, že už neuvidí a navíc k tomu průjezd městem řídí místní policie a to dost direktivním způsobem.

Cesta nás vede vzhůru a příkře stoupá. Během dvaceti minut jsme v 1400-stech metrech nad mořem a před námi se rozprostírá obrovská mnoha-set kilometrů rozlehlá planina lemována vrchy hor v dáli. Jedeme po cestě, která svých charakterem opět připomíná naší Argentisko-Chilskou zkušenost. Kamenitá a tvrdá poušť obrostlá bodláky a prostředkem se vine desítky kilometrů rovná silnice, zde široká tak akorát pro jedno auto. Pokud se dvě auta míjí jedno musí vyjet na udusanou krajnici. Většinou je to to auto co je menší, nebo lehčí. Větší má asi morální právo zůstat na asfaltu. Cestou jsou vidět stáda koz a oslů hledající si potravu v polosuchých křovích. V dáli se dají občas zahlédnout stany nomádů a pastevců. Není výjimkou ani postava jdoucí pouští odněkud někam. Kam až oko dohlédne není vidět jediné obydlí ale pouštní „provoz“ zde je. Jen jsem si jist, že pokud bych zrovna potřeboval pomoci tak by, k mé smůle, desítky kilometrů okolo nebylo ani živáčka.

Kolem 16-té hodiny přijíždíme do bivaku. Uprostřed pláně jsou zaparkované asistenční vozy a z druhé strany se k nim blíži oblaka prachu. Jsme na místě, bivak je hned u cíle měřené rychlostní zkoušky a závodní automobily přijíždějí do cíle velikou rychlostí po rozlehlé ploché pláni.. Očima nacházíme naši doprovodnou Tatru. Tomáš s Vojtou jsou ještě na trati to znamená rychle vystoupit z minubusu, pobrat potřebnou techniku a jít jim napřed. Nečekáme dlouho. Tomáš přijíždí jako třetí z kamionů. Rozestupy mezi prvními přemi jsou zhruba sedm minut.

Pohled z kokpitu závodní Tatry (očima Tomáše a Vojty)
Velice rychlá etapa. Ze začátku dosti technická ale po pár desítkách kilometrů se změnila na sprint přes kamenité pláně. Jelo se hodně po tvrdých a vyjetých pistách a nebyly výjimkou ani úseky na kterých jsme dosahovali maximálního povoleného rychlostního limitu 150km. Pisty jsou ale hodně rozbité a vyžadují hodně pozornosti aby nedošlo k defektu. Rychlost jakou se jelo dokládají celkové výsledky. Kdyby náš kamion byl hodnocen v kategorii osobních vozů, obsadili bychom osmé místo a porazili taková jména jako Hubert Aurion nebo Jean Luis Schlesser.

Roadbook je napsán velmi pečlivě a detailně. Párkrát jsme sice přejeli odbočku, protože se zdálo že výhodnější je jet přímo, ale potom například cesta končila skálou nebo jinou překážkou a nebylo možno se napojit zpět na závodní trasu. Prostě je vidět že roadbook dělají lidé, kteří tomu rozumí. A to že jsme párkrát přejeli a museli se vracet nás nestálo moc času. Zatím je závod na samém počátku a rozhodovat se bude jinde.

Kamion „baile“
Na klucích byla před startem znát veliká nervozita. Oproti ránu dorazili do bivaku „oba vysmátí lak lečo“. Hodně si jízdu terénem užívali a neměli nejmenší problém. Sice dorazili až kolem 22 hodiny ale takový čas příjezdu je u sběrného kamionu normální. Pomáhali dnes jediné posádce automobilu co zabloudila a ke vší smůle se jí porouchalo napájení palubních přístrojů a tak pořadatelé znali jen poslední známou polohu. Na udané zeměpisné souřadnice se vydal kamion baile a protože už byla noc, lehce zbloudilce našli podle záře jeho předních světel.

Vojta Morávek ml.