V tomto příspěvku Vám přiblížíme pohled na rallye Shamrock ne očima naší posádky, ale fanoušků, kteří se do Afriky vydali po vlastní ose. Díky nim si zde můžete přečíst nejen zajímavé postřehy, ale také přímo pocítit atmosféru rallye prostřednictvím videa z 1. etapy.

Dobrý den všem příznivcům Livescore Teamu. Rádi bychom se s Vámi podělili o zážitky které máme při našem fandovském výletu na pomezí Maroka a Alžíru. Momentálně máme za sebou 4500 kilometru strávených v malém autě Renault Twingo s objemem 1.2 litru a zhlédnutou první závodní etapu.

Vyjeli jsme v úterý 20.10.2009 z Prahy a před sebou jsme měli 3000 kilometrů cesty Evropou, pak trajekt a dalších tisíc kilásků přes Maroko (Tanger, Rabat, Casablanca, Marakeš, Qarzazate) až do města Zagora, které leží na jihozápadě Maroka. Zagora je poslední „turistické“ město, ze kterého se podnikají výpravy na duny západní Sahary, ale o ní až později.

Naše cesta přes Evropu se prakticky obešla bez výrazných příhod, snad až na prorezivělý výfuk našeho Renaultu. Auto sice vydávalo opravdu závodní zvuk, ale o to méně táhlo. Tento problém jsme vyřešili návštěvou místního autoservisu uprostřed Španělska, které jsou součástí snad každého supermarketu. A jak se teď ukazuje, byla to rozhodně dobrá volba. Sice bychom do místního automobilového parku zapadli jako rodilí Maročané, ale chyběly by nám koníci do pist zapadaných pískem, kterých je i při plné síle občas nedostatek.

Čím více jsme se přibližovali Africe, o to větší bylo naše očekávání a těšení se na africký kontinent s jeho typickou vůní. V Maroku ani jeden z nás nikdy nebyl a tak cesta trajektem do Tangeru rychle utekla. Zhruba po dvou hodinách jsme se vylodili v přístavu. To jsme ale netušili, že i když jsme na marocké půdě zdaleka to neznamená, že jsme v Maroku. Cesta z přístavu vedla přes místní úředníky, kteří hbitě postřehli, že vlastníkem vozu není nikdo z nás. Plná moc vlastníka vozu je moc nezajímala, o to více měli zájem o naše pasy a to konkrétně o počet jejich listů. Bylo nám přátelsky doporučeno, abychom je zkusili zkontrolovat, zda jsou všechny. „Problém s nedostatkem listů“ se vyřešil vložením dvou pětieurových bankovek a my jsme z pohledu místního práva byli čistí a mohli jsme s radostí vjet do města Tangeru.

Po pár metrech nás na semaforu překvapilo, jak asi tak dvacetiletý mladík naskočil na zadní část přívěsu kamionu a rutinně zkontroloval zda je zamknutý a na dalším semaforu seskočil. To vše za pravého poledne ve velmi rušném provozu.

Tou dobou, kdy jsme řešili naše problémy na vstupu do Maroka, Tomáš s Vojtou si ještě užívali rozbouřené Středozemní moře na trajektu z Marseille do Tangeru a vylodění si prožili o pár hodin později. Bylo domluveno že se spolu potkáme až v Zagoře.

Do Marakeše z Tangeru (asi 650 km) vede nová dálnice evropského střihu. Cesta je to opravdu příjemná a na poměry Evropy skoro prázdná. Jediný postřeh hodný zaznamenání je, že cestou skrz Evropu jsme neviděli ani jednoho policistu a zde na 600 kilometrech jsme potkali mnoho dopraváků kontrolujících, pro nás „sváteční“, provoz. Cesta z Marakéše přes Qarzazate vede po klasické silnici, která stoupá v serpentinách pohoří Atlasu až do výšky dvou kilometrů nad mořem. Nádherná panoramata, která tam jistě jsou, jsme si moc neužili, protože již tou dobou byla tma a do Zagory jsme dorazili utahaní jak koně silně po půlnoci.

Protože Tomáš s Vojtou připluli o pár hodin později, tak se po nočním maratonu napříč Marokem dostali do postele na hotelu v Zagoře až s ranním svítáním.

Morávkové Lukáš a Vojta ml. a Honza Husák