Posádka modrostříbrné Tatry se hlásí z pouštního bivaku v oáze El Borma. Dnes ráno jsme vstávali už před čtvrtou hodinou ranní, protože start do etapy byl pro naši Tatru stanoven na 5:21. Čas stanovený na 126 km spojovací etapy byl čtyři hodiny, protože na všechny čekaly celní a pasové formality na libyjsko-tuniské hranici.

Nicméně ani tento čas nestačil libyjským úředníkům, aby vše klaplo. Proto byl čas startu do 314 km dlouhé rychlostní zkoušky odsunut o hodinu.

Start speciálu byl na okraji městečka Dehibat. Úvod byl velmi rychlý a až do CP1 vedl po kamenitých cestách plných děr a odboček, místy se jelo na upravených cestách mezi ropnými vrty. Za CP1 již začaly první pískové jazyky a v dálce se objevily první duny. Do těch jsme vjeli asi na 210 kilometru. Duny byly opět nádherné. Nebyly tak monumentální a vysoké jako v Libyi, ale měly charakter spíše velkých písečných přesypů, které vytvářejí nádherné scenérie. Hned u vjezdu do dunových polí bylo vidět několik fotografů, což vždy značí nějaké „průšvihové“ místo. Hned jak jsme se vyhoupli na první přesyp uviděli jsme asi tři motorkáře a dva osobáky, které se trápily v dunách. Tatrovka se ale šplhala z jednoho přesypu na druhý bez větších problémů. Na nejvyšší duně stála helikoptéra a u í Cyril Neveu. V okamžiku, kdy se naše Tatra vyhoupla na přesyp před ním, zvedl ruku se zdviženým palcem jako uznání výkonu Tatry a hlavně Tomáše. Ten manévroval mezi přesypy s velkou bravurou a bez jediného problému. Někdy volil jinou stopu, než před námi jedoucí osobáky, protože ty většinou najíždějí na dunu zboku, což se z kamionem nedá, aby se při sjíždění dolů nepřevrátil. Komunikace v kabině mezi Tomem a Radkem sestává z pár krátkých slov, jako „zadek“, „zadek ven“ (zařaď, resp. vyřaď uzávěrku zadního diferenciálu), „předek“, „předek ven“ (zařaď, resp. vyřaď uzávěrku předního diferenciálu), a dávej 3,5, nebo pojď na 2,5 (dohusti na 3,5 baru, podhusti na 2,5 baru). V těchto dunových polích je potřeba hlídat pečlivě kurs daný itinerářem, protože kromě stop závodníků tady žádné cesty nejsou.

Po asi 40 km v tomto terénu se trať změnila na rovné pískové plochy, které ale byly zakončeny terénním zlomem, značeným v itineráři jako „Danger“. Tak vypadal trať až do CP 2, kde opět stál Cyril Neveu a znovu nás zdravil. Posledních 40 km vedlo po rychlé pískové pistě, kde se dalo jet i 130-ti kilometrovou rychlostí. Čas v dnešní etapě byl opět nejrychlejší mezi kamiony, Elizabeth jsme dnes „nadělili“ 40 minut a stále vedeme i celkově.

Z cíle nás trať zavedla 12 km dlouho spojovačkou do oázy El Borma, kde je dnešní bivak. Je to nádherné místo uprostřed pouště s palmovým hájem. Vzhledem k tomu, že dnes byla teplota kolem 43 stupňů a v kabině jsme měli i 50 stupňů, tak jsme se po dojezdu do bivaku a vysvlečení „pyžama“ a kombinézy svalili asi na hodinu pod palmy a odpočívali. Vojta pak vyfasoval roadbook na další den a Tom s Radkem se tradičně věnovali údržbě tatrovky. Ta kromě toho, že v dunách přišla o zadní zástěrky a má už notně sedřené hlavně zadní pneumatiky nemá jediný problém.

Zítra nás čeká 46 km dlouhá spojovací etapa z bivaku v El Bormě na start 282 km dlouhého speciálu do Ksar Ghilane a odtud ještě 2 km do bivaku v Ksar Ghilane. Podle roadbooku to bude hodně kamenitá a rozbitá etapa, ve které bude snad jen 20 km dunových polí.

LRT.CZ