V mládí jsem často četl romány Jacka Londna popisující drsné, houževnaté chlapíky, čelící nástrahám kruté arktické přírody, mnohdy nepřízni osudu, často na hranici mezi životem a smrtí, pro které osud kamaráda je víc než svůj vlastní. Vždy jsem takové lidi obdivoval a přemýšlel jestli takoví chlapíci, které neštěstí, nehody nebo zranění nesrazí na kolena, ale posílené a zocelené vrhá vstříc dalším dobrodružstvím, jsou jen výplodem autorovy bujné fantazie, nebo se s nimi člověk může setkat i v běžném životě. Teď můžu potvrdit tu druhou možnost. S jedním takovým, aniž bych to tenkrát tušil, se znám už od mládí.

Když jsem vcházel do kanceláře jeho firmy, zastihl jsem Oldu Bražinu nad rozlehlým konferenčním stolem pokrytým množstvím map. Zrovna totiž na internetu zveřejnili trať rallye Telefonica Dakar ročníku 2004 a Olda studoval, co jej čeká a na co se má připravit. Komentoval ji slovy: „Trať povede kolem atlantického pobřeží. Je tam víc měst a osad a tak nic moc, protože početné týmy doprovodů těch movitějších se budou moci snadněji přesunovat a my chudobní budeme v nevýhodě. Kdyby vedla víc východněji, je tam daleko míň civilizace a letišť, to by teprve byl ten správný Dakar“. Ukazoval přitom na mapu velikosti okresu. Při pohledu na měřítko jsem ale zjistil, že rukou mává nad celým středozápadem Sahary. Potom vypnul všechna světla v místnosti a se slovy „Teď se ti musím pochlubit, co se mi podařilo sehnat“, vytáhl malou čelovou svítilnu. „Ta je na diody, takže nemá skoro žádnou spotřebu a svítí, že se u ní dá číst“. Jeho zájem a nadšení dosvědčovaly, že i svou letošní účast na královně všech rallye myslí smrtelně vážně.

Oldřich Bražina, mezi kamarády „Olin“ nebo „Dědek“ se narodil 25. května 1961 ve Frýdku – Místku. Vyučil se strojním zámečníkem ve Válcovnách plechů a tam až do roku 1989 pracoval. Pak hned využil možnosti podnikat a osamostatnil se. Vzhledem k tomu, že v restitucích nezdědil žádné milióny, začal, jak se říká od píky. Nejprve se s kamarády zabýval dovozem ojetých automobilů z ciziny a později založil firmu na výrobu kosmetických a sanitárních prostředků, která mu zajišťuje obživu až dosud.

Po motocyklech pošilhával už v dobách učení, závodit ale začal až v roce 1979 jako úplný soukromník na předělané cestovní „Čezetě“. Začátky tehdy nebyly vůbec jednoduché. Na závody se většinou jezdilo po ose (Pro mladší, kteří nevědí co to znamená. Motorka na které se závodí vás musí dovézt na závody i ze závodů domů), často po odpolední směně za tmy, kdy povinné osvětlení motocyklu s bídou osvětlilo přední blatník. Ať už bylo krásně nebo lilo jako z konve. Kdo tyhle útrapy vydržel, musel motorky milovat. Potom přišla vojna. Narukoval a o motorkách si mohl nechat jen zdát. Dva roky u průzkumáků mu ale daly něco jiného. Naučily jej smyslu pro orientaci v terénu. Sám netušil, jak mu později přijdou vhod.

Po návratu z vojny dostal příležitost ve svazarmovském středisku v Metylovicích. Na lepších Jawách už dosahoval solidnějších výsledků, takže si roce 1985 vyjel I. výkonnostní třídu. Ze střediska byl ale v roce 1987 pro své „rýpalství“ a snahu o změnu zatuchlých pořádků vyhozen. Zůstal bez motorky a peněz taky neměl na rozhazování. Touha po závodění byla silná a tak se pustil do výroby vlastního motocyklu. Od kamaráda z Malenovic okopíroval pérování z Hondy, pružinu si jel nechat vyrobit až na Slovensko. Na tomto místě mu není možno upřít jeden primát. Jako první v ČSSR vyrobil rám odpružený jedinou pružící a tlumící jednotkou se kterým také v roce 1988 začal znovu závodit. Z nostalgie jej má stále schovaný. Se střídavými úspěchy a samozřejmě už i na jiném motocyklu závodil v Mistrovství republiky až do roku 1993. Trocha nepozornosti, pád a náraz do stromu ve velké rychlosti na závodech Mistrovství světa v Hrádku nad Nisou, způsobily zlomeninu a přetržení nervů na levé ruce. Dlouho se nevědělo, jestli bude moci rukou vůbec hýbat. Ještě s rukou v sádře se jel podívat do Paříže na start ročníku 94 rallye Paříž – Dakar. To byl ročník ve kterém startovali Bohouš Poslední s Liborem Podmolem. S úsměvem vzpomíná, že kluci po přejímce a odevzdání motorek zůstali bez dopravního prostředku a kdyby je nesvezl, šli na hotel pěšky. Tam se mu v hlavě zrodil nápad, že by „Dakar“ také vyzkoušel. Podřídil tomu veškeré své další konání. Nejdřív však musel vyléčit svou ruku. Lékaři byli skeptičtí. Předpovídali, že bude rád, když bude rukou vůbec hýbat a při zmínce o motorkách si ťukali na čelo. Olin sám vzpomíná: „Když jsem se poprvé po úrazu pokoušel svézt na motorce, prsty jsem ohnul jen o 90°, takže jsem spojku tahal jako hráběmi“. Po rekonvalescenci usedá v roce 1998 zase na motocykl a 6. ledna 2000 stojí na startu svého prvního „Dakaru“. Jeho největším snem v dobách léčení zraněné ruky, bylo dojet na motorce, bez ohledu na výsledek, až do Dakaru. To se mu v jeho prvním ročníku nepodařilo. Ne však jeho vinou, ale vinou vyšší moci. Start tohoto ročníku byl organizátory změněn. Rallye začínala v Dakaru, cíl byl v Káhiře a tak do Dakaru toho roku docestoval lodí. Věděl, že první ročník znamená spíš sbírání zkušeností, než nějaké velké závodění a proto se dobře díval okolo. Přesto se nevyhnul mnoha chybám, které postihují začátečníky. „Třeba orientace podle přístrojů byla pro mne zpočátku „Španělskou vesnicí“ a mnohdy jsem nezabloudil jen díky tomu, že jsem se za někoho zavěsil. Nebo způsob najíždění do písečných dun se také jinde, než na poušti nenaučíš“. Hned druhý den mu něco začalo chrastit v motoru a jeho vlastní úvahu, že se jedná o ložisko na klikové hřídeli mu potvrdili mechanici z KTM po dojezdu do cíle etapy. Jeho návrhu, že ložisko vymění se vysmáli, že v takových podmínkách se to udělat nedá. Proto pokračoval dál, motor šetřil a třásl se, aby to vydržel. Vzhledem k tomu, že motor neměl předem objednán, nemohl si ani koupit nový. Štěstí se na něj usmálo později. Asi po desáté etapě byla pro výhrůžky teroristů rallye na jeden den přerušena, v KTM zůstal volný motor od někoho, kdo jej měl objednán, ale již dříve ze soutěže vypadl a tak se Olin pustil do práce. Výměna motoru i vše okolo, se zdařilo. Pokračovalo se mu potom mnohem klidněji a už nabýval přesvědčení, že svůj první „Dakar“ dojede. Káhira jej vítala na 47. místě v celkovém pořadí. V té době už byl chycen a kouzlo pouště jej dokonale omámilo. Splnit svůj sen, tzn. dojet až do Dakaru na motorce, se mu podařilo v následujícím ročníku 2001. To už trať vedla klasicky z Paříže do Dakaru a tento ročník se mu podařilo dokončit na 28. místě. Koncem roku 2001 přišlo v plném období příprav na ročník 2002 zranění a to jeho účast v tomto roce znemožnilo. Na startu stál znovu zase 1.ledna 2003, už jako ostřílený borec. Startovalo se z Marseie a jelo se do Sharm el Sheik. Z ekonomických důvodů přešel z KTM na Hondu 400 a rallye dokončil 4. ve třídě a 43. celkově. Účast na ostatních závodech bere Olin spíš jako přípravu na Dakar. Pravidelně se zúčastňuje závodů enduro i cross country na Slovensku, kde patří mezi špičku ve své třídě. Pravidelně zajíždí na ostatní drobnější Saharské rallye. Rád se zúčastňuje podzimních závodů dvojic, kde převážně startuje sám. Komentoval to těmito slovy: „Nejde mi ani tak o rychlost, jako spíš o výdrž“. S Peterhanzlem a ostatními profíky s továrním zabezpečením se mohu jen těžko měřit. Na „Dakaru“ nemám žádné mechaniky, kteří se mi po dojezdu vrhnou na motorku a náhradní díly taky nefasuji. Vše na motorce si musím udělat většinou potmě a jen za svitu čelovky sám. Pak se teprve můžu začít shánět po jídle a jestli mi vůbec do cíle etapy dovezli stan. Bednu s osobními věcmi a náhradními díly mi vozí doprovodná Tatrovka Karla Lopraise a když ten poslední ročník Karel vypadl, byl jsem nahraný. V noci je i na Sahaře celkem kosa. Přesto jsem jim vděčný, že mi věci vozí“. A na čem Olda závodí? Na enduro a cross country má KTM 400 EXC, na které má upraveny a laděny pouze tlumiče pérování. Výkon motoru mu bohatě stačí. Na „Dakaru“ startoval v uplynulých ročnících na KTM 660 určené pro Dakar. Minulý ročník ale změnil značku a ročník 2003 absolvoval k jeho velké spokojenosti na upravené Hondě XR 400. Vzhledem k tomu, že tento typ Hondy je určen pro krátké enduro závody, byl donucen jí úplně „překopat“. Celou zadní stavbu musel udělat novou, aby na motorku mohl umístit přídavné nádrže paliva. Toho, když si u pumpy poručí „plnou“, natankuje 45 litrů. Na motorce taky nesmí chybět povinná 3 litrová nádrž na vodu a dalších, povinných 2,5 litrů vody si veze jezdec v „camel backu“ na zádech. Úpravě a ladění se nevyhnuly samozřejmě tlumiče pérování a nezapomněl také na motor, kterému byl zvýšen výkon. Použil jiná, pevnější kola s větším průměrem brzdových kotoučů. Zvláštní význam pro pohodu závodníka má kožený potah sedla, místa motocyklu, které je kromě řídítek po celý den nejvíc ve styku s tělem jezdce. Vyrobil také úplně novou přední masku s ochranným štítkem. Za tou jsou schovány navigační přístroje, povinné pro orientaci jezdce v terénu. Je to „Rollboock“ což, přeloženo do češtiny, je intinerář tratě, smotaný na dvou válcích, který jezdec za jízdy, někdy i při rychlosti 150 km/hod posunuje a čte. Dále „tripmaster“, což je zařízení měřící ujeté vzdálenosti a dále GPS, které jezdci navigací pomocí družice řekne, na kterém místě zeměkoule se právě nachází. Změnu značky motorky provedl Olda ze dvou důvodů. Jednak je Honda mnohem spolehlivější a hlavně pořizovací cena je mnohem nižší. „Hotová, předělaná a naladěná Honda připravená na „Dakar“, po všech těch úpravách, které jsem na ní udělal, mne přijde na jednu třetinu ceny KTM, kterou vezu z obchodu a teprve ji musím na závody připravit“. Na „Dakaru“ jej nejvíc fascinuje to, že všechno, co pro výsledek závodu, ať už dobře nebo špatně udělá, je jen jeho dílem a je za to odpovědný jen sám sobě. Nemá kolem sebe žádný realizační tým, na který by případné neúspěchy mohl hodit. „Když se na trávníku svalí fotbalista, hned je kolem něho zástup trenérů, masérů a doktorů, a na nosítkách jej nesou z hřiště. Já, když sebou ve 100 kilometrové rychlosti praštím, většinou nade mnou nemá kdo plakat. Postavím se, zjistím jestli jsem na živu, vysypu písek z brýlí a pokud je na čem, pokračuji dál. Tady se nemůže stát to s čím se mnohdy chlubí i účastníci Šestidenní. Že jim motorka nejela a tak ji za stromem vyměnili, nebo to, že trať někde zkrátili. Když jedu enduro nebo cross country, vidím každou chvíli okolo tratě někoho známého. Na „Dakaru“ se stává, že po celý den neuvidím živáčka a příjemným společníkem je mi i obláček zvířeného prachu na horizontu od jezdce přede mnou.“ Olda v mládí nikdy nebyl na motorce žádný bouřlivák. Jeho houževnatost a odolnost v kritických podmínkách je však úžasná. A tak teprve s příchodem dlouhých etap rallye našel to, co mu v jeho závodnickém naturelu dokonale vyhovuje. Nechtěně se tady podsouvá představa, zda některý z jeho dávných předků nepatřil ke kočovným Tuaregům, protože v písku Sahary se cítí, jako ryba ve vodě. Jaromir Šigut

Zahradní osvětlení|Benzínové zapalovače| Kuřácké potřeby|Ocelové šperky|Luxusní dárky|Zapalovače Zippo, Zippo online|Katnevalové masky a kostýmy|Svítidla Cucina VO|Svítidla a osvětlení online|Marathon Paříž-Dakar

Zippo zapalovače klasika on-line Karnevalové kostýmy a masky pro karneval | Svítidla a osvětlení

< Předchozí		Další >