Naše země se do historie Šestidenní zapsala výrazným písmem a to, co naši jezdci a stroje dosáhli, představuje velice významnou kapitolu našich sportovních dějin, doslova jednu z nejúspěšnějších. Prvním Čechoslovákem na trati Šestidenní byl v roce 1929 Antonín Chorovský z Ostravy na stroji Ariel. Soutěž dokončil a z tratě mezi Mnichovem a Ženevou si odvezl stříbrnou medaili. První zlatou medaili za bezchybné absolvování soutěže získal v roce 1932 v italském Meranu Viktor Rindler na motocyklu Rudge. Ale právě v tomto roce se do boje o Mezinárodní trofej poprvé přihlásil Trophy-team ČSR na strojích Jawa, vyráběných od roku 1929 v pražské továrně Ing. Františka Janečka. Antonín Vitvar a-František Brand startovali na strojích Jawa 350, Jaroslav Kaiser s Františkem Kronbergerem jeli se sajdkárem Jawa 500. S ohledem na malé zkušenosti, které v tak náročné soutěži hrají svoji roli, bylo třetí místo našeho týmu v Mezinárodní trofeji za Velkou Británií a Itálií nečekané, o to však úspěšnější. Nejblíže k vrcholnému úspěchu byli naši motocyklisté v roce 1935 v bavorském Oberstdorfu. Před závěrečnou hodinovou rychlostní zkouškou byl čs. Trophy-team ve vedení a měl tedy trofej doslova na dosah. Jenže, právě v Šestidenní platí stará pravda, že soutěž končí až když jsou všichni jezdci v cíli. Z našich tam nakonec chyběl Antonín Vitvar. Po čtvrthodině jízdy prasklo na jeho dvěstěpadesátce jawě olejové potrubí, motor se zadřel a bylo po nadějích. Trofej dobyli Němci, na nás zbylo druhé místo. A tak si naši museli počkat na první vítězství až do roku 1947, kdy se jela soutěž poprvé na našem území. Antonín Vitvar se po skončení války více věnoval silničním závodům motocyklů, ale Šestidenní by nevynechal. Jenže mu stop vystavilo zranění nohy. A tak se ve Zlíně alespoň ujal role manažera čs. Trophy-teamu. Tvořili jej: Richard Dusil a Jaroslav Simandl (oba Jawa 250), Václav Stanislav (Jawa 350) a sajdkárista Jan Bednář se spolujezdcem Karlem Hanslem na stroji Jawa 600. Tato jména také tvoří první z celkového počtu patnácti zápisů na členitém podstavci Mezinárodní, nyní Světové trofeje, dokumentujících vítězství československých Trophy-teamů. Tehdy ve Zlíně jsme však kromě vytouženého prvenství v Mezinárodní trofeji slavili i další primát, ve Stříbrné váze. Získali ji Josef Paštika, Čeněk Kohlíček a Emanuel Marha na strakonických strojích ČZ 125. V obou případech se prokázala výtečná kvalita motocyklů Jawa a ČZ, vyvíjených tajně za války. Šlo o stroje zcela nové koncepce, na svoji dobu nesmírně moderní, vytvářející solidní základ pro další úspěchy našeho motocyklového průmyslu, od nichž se pak odvíjely i skvělé výsledky sportovní. Dalšího velkého vítězství dosáhli naši motocyklisté při Šestidenní 1952 v Bad Aussee v Rakousku. Vítězný Trophy-team jel ve složení: Richard Dusil, Jiří Kubeš a Jan Novotný (všichni Jawa 250), Čeněk Kohlíček a Jaroslav Pudil (ČZ 150). Stříbrnou vázu vyhrálo družstvo na strojích ČZ 150 - František Bláha, Vojtěch Kolář a Bohumil Kabát.

Vůbec největšího, možno, říci že totálního úspěchu jsme dosáhli roku 1958 v západoněmeckém Garmisch-Partenkirchenu. Všech startujících dvacet československých jezdců projelo cílovou kontrolou a získalo zlaté medaile a navíc vyhrálo, co se dalo: Mezinárodní trofej, Stříbrnou vázu, soutěže klubových i továrních týmů. Na doslova historickém snímku jsou v horní řadě zleva: D. Miarka, O. Chasák, K. Buchnar, S. Šťástka, J. Javůrek, A. Matějka, V. Šedina, S. Klimt, J. Holý, J. Pudil, sedící řada zleva: A. Roučka, F. Darebný, B. Roučka, V. Štěpán, Z. Polánka, O. Klaudinger, A. Zemen, J. Šulc, O. Hameršmíd, A. Šulc a náhradník F. Hoffer.

Právě v osobě Jaroslava Pudila se začala prosazovat první silná poválečná jezdecká generace, která se později zasloužila o další vynikající výsledky. V roce 1954 zvítězil čs. Trophy-team poprvé na britské půdě, což byla motoristická senzace první velikosti, když startoval ve složení: Vladimír Šedina, Saša Klimt a Jiří Kubeš (Jawa 250), Jaroslav Pudil a Bohuslav Roučka (oba ČZ 150). V roce 1956 si odvezli prvenství z Garmisch-Partenkirchenu Vladimír Šedina a Saša Klimt (Jawa 250), Jaroslav Pudil a Zdeněk Polánka (ČZ 150), Miloslav Souček a Bohuslav Roučka (ČZ 125). Dva roky poté, opět v Ga-Pa, se zrodilo něco nevídaného: na startu bylo dvacet československých motocyklistů, všichni nejenže dojeli, ale získali i zlaté medaile. Vyhráli Mezinárodní trofej (Vladimír Šedina, Saša Klimt, Antonín Matějka, Zdeněk Polánka, Jaroslav Pudil, Bohuslav Roučka), Stříbrnou vázu (Stanislav Štástka, František Darebný, Alois Roučka, Arnošt Zemen), prvenství získali v soutěžích klubových i továrních týmů. Byl to doslova totální úspěch, jakého do té doby nikdo nedosáhl a který se podařilo zopakovat opět našim až v roce 1974 v italském Camerinu! V roce 1959 jsme konečně využili domácí prostředí na beskydských tratích a o prvenství v Mezinárodní trofeji se zasloužili: Vladimír Šedina (Jawa 350), Saša Klimt a Antonín Matějka (Jawa 250), Zdeněk Polánka a Jaroslav Pudil (ČZ 175), Bohuslav Roučka (ČZ 125). Do třetice v Garmisch-Partenkirchenu vyhráli Mezinárodní trofej v roce 1962 Vladimír Štěpán (Jawa 350), František Hóffer (Jawa 250), František Bouška (Jawa 250), Zdeněk Polánka (ČZ 175), Drahoslav Miarka (ČZ 175), Bohuslav Roučka (ČZ 125). Po určitém půstu, ovlivněném postupnou výměnou jezdecké generace, ale i vývojem nových soutěžních strojů Jawa (ČZ se specializovala výhradně na motokros), přišel rok 1970 a s ním první-Šestidenní na španělské půdě se střediskem v El Es- ~ corialu u Madridu. Právě tam, spolu se vznikem Světové trofeje a mistrovství světa družstev, odstartovala z dnešního pohledu až neskutečná série našich triumfů. Pět vítězství v řadě mělo tuto podobu: v roce 1970 tvořili Trophy-team Josef Fojtík a Jaroslav Bříza (oba Jawa 360), Květoslav Mašita (Jawa 350), Zdeněk Češpiva a František Mrázek {oba Jawa 250), Petr Čemus (Jawa 175). V tomto složení obhájilo čs. mužstvo Světovou trofej v roce 1971 na britském ostrově Man. Ve Špindlerově Mlýně 1972 se na trofej zapsali: Josef Fojtík, Zdeněk Češpiva, Jaroslav Bříza, František Mrázek, Petr Čemus a Josef Císař, který nahradil zraněného Mašitu. V roce 1973 uspořádali Šestidenní poprvé v historii Američané v Daltonu a i tam triumfoval náš tým, jedoucí ve složení: Josef Fojtík, Zdeněk Češpiva, Josef Císař, Květoslav Mašita, František Mrázek, Petr Čemus. Byl to úspěch, který nebyl ani tehdy, vlastně však dodnes dostatečně oceněn. Tím spíš, že nebyl poslední.

Vítězná sestava se nemá měnit. Trophy-team ve složení: zleva J. Fojtík, Z. Češpiva, manager F. Mošna, K. Mašita, P. Čemus, F. Mrázek a J. Bříza vyhrál Světovou trofej v letech 1970 a 1971, v roce 1972 v něm zraněného Mašitu nahradil Josef Císař.

V roce 1974 se Šestidenní konala v již zmíněném Camerinu v italském pohoří Abruzzy. Naši jezdci nejenže zdolali nástrahy přetěžkých terénů (např. Trophy-team SRN odstoupil že soutěže pro nebezpečnou a nedokonale zajištěnou trať), ale vyhráli vše, co se dalo: Světovou trofej popáté v řadě Josef Fojtík, Zdeněk Češpiva, Josef Císař, Květoslav Mašita, Jiň Stodůlka (nahradil zraněného Františka Mrázka) a Petr Čemus, dále Stříbrnou vázu (Josef Rabas, Pavel Cihelka, Milan Jedlička, Jaroslav Bříza), soutěže klubových a továrních týmů. Všichni naši jezdci získali zlaté medaile. Po dvou letech, kdy nás trochu opustilo štěstí a museli jsme přepustit prvenství motocyklistům SRN na strojích Zundapp nízkých kubatur, se v roce 1977 konala Šestidenní poprvé v Povážské Bystrici. A znovu skončila našim vítězstvím. Trophy-team jel ve složení: Otakar Toman (Jawa +500), Stanislav Zloch a Jiň Stodůlka (oba Jawa 500), Josef Císař a Květoslav Mašita (oba Jawa 350), František Mrázek (Jawa 250). Obhajoba se pak vydařila i rok poté, kdy středisko Šestidenní ve Švédsku bylo zarámováno kulisami uměle vytvořeného westernového městečka High Chaparall. To v žádném případě nijak neovlivnilo výkonnost našich motocyklistů, kteří završili 70. léta sedmým ziskem Světové trofeje ve složení: Jiří Stodůlka, Stanislav Zloch, Jiň Pošík, Květoslav Mašita, Jozef Chovančík, František Mrázek. Poslední naše vítězství se zrodilo v roce 1982 v Povážské Bystrici. Trophy-team tvořili: Jozef Chovančík, Stanislav Zloch (oba Jawa 5~), Emil Čunderlík (Jawa 250), Zdeněk Bělský a Vladimír Janouš (oba Jawa 175), Jiň Císař (Jawa 125). Málokdo tehdy mohl tušit, že se tímto prvenstvím završila éra, kterou zahraniční odborní novináři nazvali československou soutěžní školou. Bylo to trefné, protože se léty ukázalo, do jaké míry právě naši jezdci obohatili svět terénních soutěží. Především v tom, že kromě nesporného jezdeckého umění byli i výtečnými mechaniky, kteří při povolené údržbě a při opravách svých strojů doslova koncertovali. Byli i skvěle fyzicky připraveni. Hvězdami se nenarodili, ale stali se jimi díky systematickému vedení a přípravě ve svých klubech a -jednotách. Zvlášť dobře měla propracovanou metodiku výchovy jezdců pražská Dukla, později Rudá hvězda a Střediska vrcholového sportu. Postupné se z této metodiky poučili Italové, ale i Švédové a Finové, kteří brzy pochopili, že talent se nejlépe rozvíjí díky náročnému a systematičÍ~ému tréninku. Není náhodou, že právě tyto země sklízejí v posledních letech smetanu. Kvalita přípravy se u našich soutěžních motocyklistů projevovala i v tom, že doslova zářili v těch nejtěžších podmínkách, v dešti, bahně, při nízkých teplotách. Čím bylo hůře, tím byli naši motocyklisté úspěšnější. Tajemství našich minulých úspěchů spočívalo i v tom, jak rychle jsme dokázali vždy reagovat na změny v řádech, vyhlášených Mezinárodní federací motocyklistů FIM. Hlavně v tom, že veškeré novinky jsme velice rychle aplikovali na domácí mistrovské soutěže, jež se pak co nejvíc přibližovaly podmínkám, při nichž se jela Šestidenní. Také nominační kriteria jezdců nebyla ani v nejmenším jen výrazem kvalit jmenovaných, ale součástí hlubokých analýz, při nichž se i přihlíželo k tomu, jaké objemové. třídy obsadí naši největší konkurenti. Jezdci se připravovali na Šestidenní i tím, že se aktivně podíleli přímo v továrnách na stavbě soutěžních strojů, na nichž později startovali. Znali je tedy dokonale. Ještě lépe se v nich však vyznali mechanici, kteří pak jako členové technického doprovodu působili v časových kontrolách a mohli jezdci poradit s odstraněním eventuálních potíží. Jak už bylo řečeno, uspořádali jsme na území Československa deset ročníků Šestidenní a vysloužili si pověst výborných organizátorů. Je na místě, abychom vzpomněli z té armády bezejmenných, ale výsostně obětavých pořadatelů několika jmen, jež patřila lidem, kteří opakovaně prokazovali svůj vřelý vztah k motocyklovému sportu, především však vysoké odborné a organizační schopnosti. Byli to zejména Jaroslav Švehla, Ing. J. Kočí, Jílemnický Oldřich Nývlt, Richard Kopečný, Karol Šinkovič a Ing. P. Nekoranec z Povážské Bystrice, Miloslav Cejp ze Mšena, Jaroslav Bříza sen., Jaroslav Kraus, František Šmolka, Vilém Ronovský, lékaři M. Mlčoch, J. Soldát a M. Trůbl. Rovným dílem k nim nutno při řadit manažery našich úspěšných týmů jak v soutěžích o Světovou (Mezinárodní) trofej a Stříbrnou vázu, ale i klubových mužstev. Především Jana Křivku, Františka Mošnu, Otakara Chasáka, Augustina Šulce, Jana Šifnera, Miloše Sainera, Josefa Mičána, Miroslava Urbana, Jaroslava Rataje, Jana Bednáře. Zdroj: Publikace „Šestidenní v srdci Evropy“

Sponzor citované publikace

(Všechny články v kategorii Telefonica-Dakar 2003) (Videa z Telefonica - Dakar 2003) Hlavním partnerem portálu Dakar.cz je internetový obchodní dům Hocker

Zippo zapalovače klasika on-line Karnevalové kostýmy a masky pro karneval | Svítidla a osvětlení

< Předchozí		Další >