Jelikož se reportáž z 8. etapy rallye Arras - Dakar někde zbzdila a dorazila nám až po dnešní reportáži z volného dne, nechceme Vás přesto o ni připravit... Takže i když opožděně, ale přece jen, předávám slovo Mírovi Martincovi. Z. Nohavicová Zdroj: www.lrt.cz Zdravím Vás všechny z Ataru, kam jsme dorazili po dnešní speciálce, abychom zde, stejně jako loni, strávili den volna. Nutno říct, že daleko veselejší než loni, protože tehdy to pro nás znamenalo definitivní konec. Letos je to zatím (ťuk ťuk na dřevo) jinak, i když Atar a levé přední kolo nám jsou asi souzené. Ale k tomu se dostanu.

Po startu jsme se zahřívali v krátkém rychlém úseku zakončeném rovněž krátkými dunami. Potom následovala těžká trialová pasáž plná velkých a velmi ostrých kamenů. Myslím, že všichni, ne jenom my, si tu dávali veeeeeeeliký pozor, aby nějakou gumu neřízli. Terén byl takový, že by nebylo ani kde opravovat. No, zvládli jsme to a po krátké pistě přišly na řadu velké a těžké duny. Pustili jsme se do nich a šlo to dost dobře. Tomáš jel jak z učebnice a Tatra jak z praku. Obrovský točivý moment motoru byl znát a auto se na malou čtverku, popř. sem tam velkou trojku, rvalo do kopců písků přímo neuvěřitelně. Já na místě mechanika jsem podle Tomových požadavků ovládal podhušťování pneumatik a zapínal uzávěrku zadního a předního diferenciálu. Každá speciální etapa se jezdí celou dobu s uzávěrkou mezinápravového diferenciálu, čili auto je celou dobu 4x4. Před nájezdem na malou dunu se zavře zadní diferenciál a před velkou, popř. pokud je sjezd z duny příliš strmý dolů, pak i přední. Nám to šlo myslím až s podivem dobře. Jeli jsme skoro pořád přibližně ve stopách závodníků před náma, ale i tak se několikrát po nájezdu na horní hranu duny objevil pod námi hluboký lavor, kterému jsme se museli rychle vyhnout. Po asi šedesáti kilometrech se na obzoru ukázal horský masiv, u nějž jsme věděli, že už to bude dobrý..... Bylo, ale až u něj. První varování přišlo v podobě helikoptéry, která se najednou před námi objevila a přistála. Za jednou dunou ležel nabouraný motorkář - jak jsme později uviděli, nebyl v bezvědomí, snad jen úplně vyčerpaný. No jenže my jsme museli zastavit a v tu ránu jsme byli po náboje kol v písku. To ale není problém - tlak dolů až na méně než dvě atmosféry (takže máte hned z pneumatik papuče), předek, zadek, velká jednička a pomalu se z toho vyhrabete. Jakmile jste venku, rychle tlak na dvě atmosféry, malá trojka a jedete dál. To jsme taky jeli, ale jen dvěstě metrů. Tam stáli na horizontu duny dva lidi od zdravotní služby Fidelia assistance a mohutně signalizovali, že tam jet nemůžeme, že to musíme objet zprava. Tak jsme jeli a při návratu do stop se to stalo. V nejnevýhodnější pozici - s autem nakloněným na levou stranu, se na podhuštěných bezdušových pneumatikách najednou sesmekl levý plášť a ušel z něj vzduch. Pochopitelně auto zůstalo ležet na nápravě a vyjet se z toho nedalo. Takže rychle odepnout pásy a ven z kabiny. Bylo jasné, že musíme nejdřív na zvedacích vacích tatru zvednout, pak uvolnit kolo a pomocí centrálního dohušťování dohustit. Abychom mohli vůbec dostat vaky pod nápravu, museli jsme si pod ní odhrabat místo. Tomáš tam zalezl a rukama vyhrnoval písek ven. My jsme ho s Andrém lopatama odhazovali. Po chvíli jsem už Tomovi mohl zepředu nasoukat jeden a pak druhý vak. Tom vylezl a začali jsme zvedat auto. Naštěstí se nesesmeklo a kolo se trošku pozvedlo. Říkám trošku, zbytek jsme museli s Tomem lopatama odházet. Nevím přesně kolik, ale byl to fofr. O to lepší, že nám na záda příjemně svítilo tropické sluníčko a mohlo být tak 35 stupňů. Písek jsme měli - no to Vám ani nebudu psát kde, prostě všude. Ale alespoň nám nezábly ruce, když je ten leden... Když bylo kolo konečně ve vzduchu, začal André z kabiny dohušťovat, jenže problém ... plášť se ne a ne chytit. Trvalo to snad věčnost, zkoušeli jsme všechno možné a pak jsme na to přišli. Ze přední strany se mezi plášť a obruč zajištěnou pérem dává kvůli těsnění pryžový klínek. Ten tam chyběl (jak nám po dojezdu řekl Josef Kalina, viděli ho ležet kousek před místem, kde jsme viseli - přetrhl se). Takže rychle - šroubovák, sundat péro, obruč, nasadit náhradní klínek a pokus číslo dvě. Ten naštěstí vyšel a kolo se konečně začalo dohušťovat. Začali jsme rychle balit věci a Tom zkusil vyjet. Tentokrát se to však nepovedlo. Takže opět přišly na řadu lopaty, které jsem mezi tím na korbě opět uchytil, a tentokrát i vyjížděcí plechy. S jejich pomocí jsme se už konečně ven dostali. Následovalo rychlé balení a odjezd. Nenapadlo nás v tom fofru vzít si láhev vody, takže nám až do cíle skřípaly zuby a doslova "prášilo se od huby". Možná to popisuji moc rozvláčně, ale jak jsme zjistili podle tachografu, stáli jsme přesně půl hodiny. Takže zas tak špatné to nebylo a stačilo to na čtvrté místo v etapě. No nicméně škoda - stalo se nám to těsně před koncem dun. Zbytek speciálky, asi 120 km, jsme už dojeli relativně v klidu a taky dost rychle - po rovné pistě to šlo. Etapa končila v Ataru, kde je taky zítra den volna. Protože s autem nemáme vážnější problém, dnes už jsme nic nedělali a myslím zaslouženě odpočívali. Petr Vodák už na nás čekal, ten až na drobné problémy svého brazilského spolujezdce jede taky v pohodě. Týmoví kolegové dokonce zajistili ve městě sprchu, takže jsme se po čtyřech dnech mohli i osprchovat a ne se jen umývat pod dvacetilitrovým kanystrem, který má Petr v autě. Dnes se to docela hodilo. Zítra ráno vstaneme dřív a ještě za chládku uděláme údržbu. Pak asi pojedeme něco nafotit a budeme odpočívat. Říká se, že skutečná soutěž začíná až po dni volna a bezesporu je v tom hluboká pravda. Takže se máme na co těšit. Všechny Vás opět zdravím, zítra se zase přihlásím. Míra Martinec  Zdroj: www.lrt.cz   Vstupte do fotogalerie

(Všechny články v kategorii Telefonica-Dakar 2003) (Videa z Telefonica - Dakar 2003) Hlavním partnerem portálu Dakar.cz je internetový obchodní dům Hocker

< Předchozí		Další >