Už kvůli svému příjmení byl Aleš Loprais (31) okamžitě pasován na jednoho z favoritů tvrdého závodu Rallye Dakar, kde vozidlo nezastaví ani otřes mozku člena posádky.

Letos ale musel odstoupit tři etapy před koncem. „Kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ hodnotí jízdu závodník, který udržuje rodinnou tradici po svém slavném strýci Karlovi.

LN: Jak se žije se jménem Loprais?

Kdybych se nejmenoval Loprais, těžko bych byl na Dakaru. Ale automaticky se za to ode mě něco čeká. Hned první rok v závodě jsem musel dokazovat, že na to mám. Ze začátku mě lidi zatracovali, ale pak jsem si užíval, když se to změnilo. Český fanoušek je totiž skvělý, když se daří, ale ukrutný, když se nedaří.

LN: Váš tým při letošním Dakaru dokázal, že na přísloví o zlatých českých ručičkách něco bude. Jako jediný amatérský tým jste dokázali konkurovat daleko silnějším Rusům.

Co Čech, to muzikant, říká se. I s tím málem, co máme, jsme občas schopni slušně zahrát. Investujeme do toho maximum, ale nemůžeme se srovnávat s profi týmy. V tom je síla Dakaru. V jiných sportech by něco takového možné nebylo. A s Rusy soupeříme vždycky, někdy to je ale vidět méně, jindy více. Je ale fakt, že teď se nám dost dařilo. Ostatní konkurenční týmy nám nabídly pomoc, a to se při závodech jen tak nevidí. Touhu porazit ruské kamazy totiž měli všichni, ale my jsme měli největší šanci. Projevila se tam solidarita i přátelství.

LN: Už jste někdy něco takového zažil?

V takové míře ne. Všechno se točilo kolem nás, což rozhodně není automatické. Pomocnou ruku nám nabídl každý z první desítky. Bohužel jsme ji ale po specifické poruše vozu nemohli využít.

LN" Ta závada přišla „kousek“ od cíle...

Stačilo o den později, chyběly nám tři etapy do konce závodu. Byli jsme kousek od druhého místa, za sebou jsme už měli tu nejtěžší část pouště Atacama. Ale znovu - to je Dakar. Zkouška techniky i člověka.

LN: Jsou Rusové porazitelní?

Ano, jinak bych to nedělal. Věřím tomu, že to jednou zařízneme a zlato získáme.

LN: Ještě během závodu se objevila řada názorů, že jedete příliš tvrdě a že i kvůli tomu jste nedojel.

Samozřejmě by se dal snížit výkon auta, ale pak bychom nebyli konkurenceschopní. A čtvrté místo je pro mě neúspěch. To je úplně stejné jako nedojet. V podstatě jedeme systém všechno, nebo nic. Vždycky si vzpomenu na okamžik, kdy byl můj strejda Karel dvacet kilometrů před koncem Dakaru první, propálil se jim píst a do cíle dojeli jako čtvrtí. A my jsme například v roce 2009 museli jako nejlepší český kamion odstoupit v poslední etapě. V tom je Dakar krásný i nebezpečný.

LN: Takže kritiky na svou jízdu nepřijímáte?

Když jsem jel Dakar poprvé, skončil jsem třetí. A bylo to jen o tom, že jsme jeli na maximum. Dneska už neexistuje žádné taktizování, všichni závodí od začátku naplno. Každá ztracená vteřina je špatná. A Rusy můžeme dostat jen tím způsobem, že je znervózníme.

LN: Zastáváte tuhle filozofii i v životě?

Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale taky nic nezíská. Mám to tak ve všem.

LN: Jaký vůbec byl letos návrat z Dakaru?

Pozitivní. Těšili jsme se domů. Když jsme se po příletu přesouvali na Moravu, museli jsme se zastavit u všech kamarádů. Takže cesta domů trvala jako jedna dakarská etapa.

LN: Na Dakar odjíždíte vždycky po Vánocích, jaké je to opouštět zasněžené Beskydy a přesunout se na nejsušší místo na planetě?

Většinou odlítám hned po Štědrém večeru. I když si ho trochu užiju, stejně už jsem duchem v poušti. Mám Vánoce strašně rád, takže jsem s rodinou domluvený, že stromeček stojí až do půlky února.

LN: To vám není u štědrovečerní večeře líto, že musíte hned druhý den do letadla?

Ten koloběh samozřejmě někdy skončí, ale dneska jsem za to rád. Navíc dlouho nevydržím na jednom místě, takže akční Vánoce mi vyhovují. A další věc -u nás to prožívají všichni. Do Afriky jsem jezdil od dvanácti let, když ještě závodil strejda Karel. Už tehdy jsem si čichl k tomu, jaké je to postavit si stan v písku a spát pod hvězdami.

LN: Kdy jste vůbec prvně zjistil, že něco jako Dakar existuje?

Poprvé, když strejda nastoupil do závodu. Neskutečně jsme to tehdy prožívali. O to víc, že v té době ještě nebyl internet, všechno jsme se dozvídali se zpožděním. Kluci volali z Afriky do jednoho domu, kde měli telefon.

LN: A je to taková romantika i nyní, z pohledu řidiče?

Zažil jsem Dakar, kdy měl můj navigátor otřes mozku, začal zvracet. Nevěděl jsem, jak je to vážné. Máte před sebou pět hodin jízdy a uvažujete, jestli zastavit. Ne, na mně to neskončí, jeď dál, říkal mi. To jsou těžké chvíle. Nakonec jsme toho navigátora odvezli, měl skřípnutý nerv.

LN: Z jakého důvodu byste tak třeba zastavil?

Kdyby někdo řekl, že má fakt velký problém. Všichni ví, o co bojujeme. Každá vteřina je důležitá. Není sice nic důležitějšího než zdraví, ale musíme mít v kabině tvrdé kluky.

LN: Jaké je to být zavřený se dvěma chlapy celé dny v malé kabině?

Máme skvělou posádku, to je důležité. Protože můžete třeba skončit v poušti a zůstanete tam dva dny bez jídla a pití. Dakar není pro normální lidi. Navíc právě v takových momentech poznáte charakter člověka.

LN: Jak to vůbec vypadá v kabině během závodní etapy?

Je to nepříjemné a nechutné. Za zády řvoucí tisícikoňový motor, nemáme klimatizaci, ale musíme mít oblíknuté spodní prádlo, nehořlavé podvlíkačky, kuklu. V kabině je 55 stupňů, hygiena se neřeší. Musíme zkrátka přepnout do úsporného režimu. Docela složité je třeba měnit ve 45stupňovém vedru pneumatiku, která váží 150 kilogramů.

LN: Jsou chvíle, kdy si i přes vedro uvědomíte, že zažíváte něco neskutečného?

Takové okamžiky přichází ve chvílích, když projíždíme místy, kam nemá běžný smrtelník přístup. Některé scenerie a pohledy si nahraju na vlastní harddisk - do mozku -a věřím, že mi tam dlouho zůstanou. Jsou to velké zážitky. Pamatuju si například, jak Karel jednou uvízl v poušti a my jsme jim domlouvali karavanu velbloudů, jen aby jim donesla vodu. To nikde jinde nezažijete.

LN: A naopak krizové situace?

Krizovka nastane každou chvíli. Navigátor se může ztratit, já můžu něco přestřelit. Je tam spousta momentů, na které se nejde předem připravit. Člověk nesmí zpanikařit, nesmí se křičet, zvyšovat hlas, je třeba si zachovat klidnou hlavu.

LN: Kdo v takových chvílích rozhoduje?

Vždycky říkám, že poslední slovo má navigátor, i když je fakt, že já sedím za kormidlem a vyhodnotím si to podle svého.

LN: Takže schvalujete třeba i to, jestli může kolega na záchod?

Musíme pít, ale nemůžete jít na malou, to by byla ztráta času. Když vás to tlačí, je to váš osobní problém. Jeden navigátor si koupil důchodcovské plíny, ale co potom? Pět hodin v tom budeš sedět, říkal jsem mu. Ovšem jelikož sedíme vysoko a kabina se hodně třepe, problémy se žaludkem jsou tam výrazně vyšší.

LN: Ani v takové chvíli nestoupnete na brzdu?

Zažil jsem to dvakrát a muselo se to řešit v kabině. Detailně bych to ale nerozebíral. Třeba já minimálně snídám, aby nebylo „co vyhodit“.

LN: To se z Dakaru vracíte hubenější?

Většinou zhubnu o sedm kilo, teď to bylo jen čtyři a půl, ty jsem hned nabral zpátky. Je to spojené s psychikou, letos jsme ani neměli velké nervy. Výhoda toho je, že o Vánocích se můžu nacpat, protože vím, že zhubnu.

LN: Jak to vypadá, když se vrátíte domů?

Udělám přivítací kolečko s kamarády a fanoušky. Jdu si zalyžovat, outdoorové sporty miluju obecně. Je taky ale fakt, že ve firmě na mě čeká štos papírů, kterým se musím věnovat. Mezitím je třeba počítat ještě s tím, že tak týden po návratu na člověka dolehne Dakar. To bolí každá kost v těle.

LN: Bydlíte ve Frenštátě, kousek od Kopřivnice, domova tatrovek. Dovedete si představit, že byste závodil v jiném autě?

Jsem rád, že je to tak, jak to je. Jsem hrdý na to, co jsme s autem dokázali. V historii tam přeci vznikaly neskutečné vozy. Doufám, že ta značka zase půjde nahoru.

LN: Myslíte, že se něco změní, až třeba jednou získáte ten zlatý dakarský pohár?

Půjdeme dál a budeme hledat jinou metu, jak se znám. Pro mě je to nekonečný příběh. Zkoušet to štěstí zase znovu.

LN: Co když se do toho vloží příbuzní a budou chtít, abyste zůstal doma?

Rodinu je třeba správně nasměrovat, aby byla podpora ze všech stran.

LN: Dá se závoděním uživit?

V prvé řadě by se měl člověk uživit sám, a když se to podaří, může financovat závodění. Zatím bohužel nejsme na takové úrovni, že bychom žili jen z peněz partnerů. Máme rozpočet jeden milion eur, z toho si 70 procent hradíme sami.

LN: A co Dakar 2012?

Už stavíme nové auto. Těším se, až s ním vyjedeme. Karel to symbolicky zapije slivovičkou. ***

Aleš Loprais

Letos jednatřicetiletý rodák z Frenštátu pod Radhoštěm má zatím coby řidič z Rallye Dakar jednu bronzovou medaili. Ta pochází z roku 2007, kdy se Aleš Loprais objevil za volantem žluté tatrovky poprvé a soutěž se jela ještě v Africe. V roce 2008 Dakar ukončily hrozby teroristů, od té doby se závod přesunul do Jižní Ameriky. Kromě závodění se Aleš věnuje prodeji náhradních dílů na náklaďáky a výrobě energetických nápojů. Jeho strýc Karel Loprais vyhrál „nejtěžší soutěž světa“ celkem šestkrát.

ONDŘEJ STRATILÍK

< Předchozí		Další >