Za třetí, a to se málo ví, ti kluci z Liberce a Jablonce první prolomili železnou oponu bolševických zemí, které by se jinak takových akcí radostně stranily ještě několik tuhých let. To mělo samozřejmě významný vliv i na pořadatele závodu, ještě žijícího Thierry Sabina, který po čistě francouském a posléze evropském období musel začít počítat i se záplavou dobrodruhů z východu.

A není vůbec přehnané tvrzení, že všichni ti Rusové, Poláci a Maďaři se zbláznili až když se doslechli, že my jsme to dokázali. Dobrý, ne?

Tak konec hodiny dějepisu z období dakarského starověku a konec legrácek na téma Tatra!

Skokem se přeneseme do začátku třetího tisíciletí a zjeví se nám následující obraz:
Tiskař Martin Macík ze Sedlčan, trochu otrávený ježděním dokolečka na českých offroadových tratích, stojí po kolena v kopřivách a zamyšleně hledí na polozvrakovaný náklaďák, který kromě slavného rodokmenu několika Dakarů a Faraonů nejeví valné známky provozuschopnosti. Martin si nicméně osuší v kapse ještě mokré papíry třídy C a s tou troskou vyjede do Sedlčan, do prasečáku pronajatého za dílnu. Musí jet stále vpřed. Jednak to má v povaze a potom to auto taky nemá zpátečku. Má ohromnou radost, že tu svoji první kamionovou etapu zvládnul a neví chudák, jakého neústupného vlka tím odvázal ze řetězu. Neví, že už ho nikdy nezkrotí, nezažene ani nezastřelí. Zakousl se mu do hýždě a visí tam zuřivě dodnes a i když se občas pustí (většinou po nějakém smolném neúspěchu), alespoň běhá nocí kolem Sedlčanských vesnic, skučí jako meluzina a nedá lidem spát.

Těch pokousaných vlkodlakem pouští a následně posedlých už je celá řada. Dvacítka z nich se po různých vývojových peripetiích jmenuje dohromady KM Racing Team, což je název pocházející přímo ze „Šalamounových ostrovů“ Pavla Kubíčka na Praze 5. Tím jsme elegantně překonali trudné začátky a ještě trudnější mezičasy a překlopili jsme se do novověku českého maratonského závodění. Kdeže ty loňské sněhy jsou? Těch pár jedinců, kteří se celý rok připravovali na výpravu, jako Amundsen na severní pól a konsultovali mezi sebou každý šroubek a každý kilometr trati? Nezištná spolupráce, ten průvodní znak amatérismu nikdy nevydrží dlouho. Stali jsme se světovými, Češi na Dakaru se mezi sebou často ani neznají.Je to dobře, nebo špatně? Kdo ví?

V jedné hře Járy Cimrmana se praví, že nejhorší jsou trpaslíci. V KM Racing Teamu totéž platí o motorkářích. A že jich máme požehnaně. Šest, i pět (abych zůstal u klasika)! Tak především je pozoruhodné, že ačkoliv jezdí na relativně nejmenších strojích, tahají s sebou nejvíce krámů, různých podivných předmětů a drobností, které opakovaně ztrácejí, nebo nechávají někde ležet a poté je hledají v zoufalém spěchu. Mají totiž také neustálé zpoždění v čemkoliv. Jsou schopni zaneřádit doprovodný kamion za deset minut tak ,že ani autoritativní „šéf korby“ strašlivý obr Kolomajz (Martin Kolomý 195/140) je nedokáže umravnit. Mají největší tašky (vzor vietnamská tržnice) a blíže neurčený počet náhradních kol a pneumatik mnoha rozměrů. Různorodá kolečka čtyřkolkářů, neboli quadistů se navíc nedají nikde pořádně upevnit. Sám se divím, že přitom všem ty pacholky tak milujeme a chováme se k ním jako kvočna ke kuřátkům. Asi to bude tím, že si to opravdu zaslouží v sedle svých zdivočelých strojů. Kdo si někdy zkusil jezdit jedinou hodinu v písku na obyčejné lehké motorce, hned pochopí, co mám na mysli. Kombinace atletického desetiboje se sjezdem na lyžích a to vše provozováno celý den a po dobu dvou týdnů. To je Dakar na motorce nebo čtyřkolce. Nějaké rozházené flaštičky od mazadel a energetických drinků kolem tábora jsou potom docela omluvitelné. A jak to dělá Macháček? To nikdo neví! Jenom já to tuším, protože jsem ještě hroznější dědek než on. Prostě si to nepřipouští. Napadla mě jedna zajímavá myšlenka. Kdybychom pátrali na internetu a ve statistikách, dost možná bychom při porovnání věku a sportovních výsledků nenašli jiného takového divouse (chtěl jsem napsat supermana, ale Pepík by se moc nafoukl). Gordie Howe hrál NHL taky ještě po padesátce, ale většinou to odseděl na střídačce. Pepík Macháček si to taky pěkně odsedí, ale sám na čtyřkolce a v pořádným kalupu. Den za dnem.

Josef Kalina