Před oknem dvakrát mávla sevřená pěst a napětí roste. Deset vteřin! Poslední dotažení pásů, srovnání mikrofonů interkomu a brýlí na nose, pověrčivé zaklepání na strop kabiny. Vteřiny! Pěst se vzápětí vynoří znovu a motor se rozburácí...

Jak se startérovy prsty noří do dlaně a stovky koní se vzpínají jako před nějakou historickou bitvou. Navigační přístroje svítí samými nulami zeleně a karmínově a tak trochu ďábelsky výsměšně pomrkávají v očekávání těch stovek kilometrů, které na nich ten den ještě naskočí. Poslední prst před oknem zůstane trčet, jako při nějakém nemravném gestu, plná dlaň se vzápětí rozevře a máchne do prázdna. Jdem na to! Koně se vzepřou, kola vychrlí prach a kamení a před námi je neznámo. Zápas s pustinou, strach, beznaděj, nebo den bez trápení a bloudění, kdo ví?. V nejistotě a očekávání začíná každé ráno dálkových jezdců. Bože můj, čtvrt století, dvacet pět let téhle práce!

V roce 1985 vyrazily z Čech, na tehdy ještě mladý, ale už dost proslulý závod „Paříž-Dakar“ dva trochu divné náklaďáky. Nezvyklé trubky kolem kabiny, velká kola a počmáraná plachta. Pro kolemjdoucí zajímavá atrakce a na silnici při předjíždění Trabantů a Embéček poněkud strašidelný úkaz.

„Asi zase nějaká výstava,“ říkalo si publikum a v novinách byste sotva našli publicistu, který by něco zaslechl o tomhle čerstvě narozeném fenoménu. Československá televize se sice trochu zajímala, vždyť šlo o náš socialistický průmysl, ale brzy se odvrátila ke svému pohodlnějšímu fotbalu. Nešťastná smrt kameramana při prvním natáčení potom definitivně zasunula tuhle akci do polostínu nepřízně medií i mocipánů.

Ta podivná auta měla překvapivě na masce napsáno „LIAZ“.Nad tím se také rozpačitě pokyvovalo hlavou. Vždyť lid ještě pořád upřímně věřil, že pokud něco v téhle zemi umíme, tak jsou to náklaďáky a ty se jmenují Tatra. Originální konstrukce, sláva a tradice. A najednou pojede nejtěžší teréní závod světa Líza, celkem popravdě proslulá nepřetržitým sledem poruch i při rozvozu zboží po obyčejných silnicích. Ach ty boží prostoto! Auto je především to, z čeho je vyrobeno a jak praví výsměšné přísloví z té doby, hlavními československými kovy byla arabská guma a kravské h…, promiňte, lejno. I v tom byl kus pravdy a neminulo to ani slavnou Tatru, která v té době urputně zápolila s náběhem výroby první série dodnes známé osmsetpatnáctky a za pochodu měnila i základní materiálové normy, jen aby se splnil plán. Ale to je jiná story.

Když Liazáci odjížděli 1.1.1985 z Versailles a protlačovali se neuvěřitelnými davy silvestrovsky naladěných Pařížanů, asi si těžko uvědomovali, že nastartovali několik významných procesů. Tak především, jako každý, kdo je v něčem první, vytvořili tradici. Ta se sice obvykle ocení až mnohem později, ale ta dobu je zde a tak už není pochyb. Ano vznikla tradice a oni byli první! Druhým bezděčným produktem téhle , tak trochu fanfaronské akce byla naprosto nukleární reakce v Kopřivnici. „Sprdunk“ od havířské partaje řízené ostravským Stalinem soudruhem Mamulou způsobil na tehdejší dobu neuvěřitelně horečný proces konstrukce prvních závodních šestikolek a tím i začátek jedné z nejúspěšnějších period našeho motoristického sportu. I totalita má chvílema některé výhody. „Tož kurňa, něhatě sa ojebať kterymisi zasr…. Liazaky“? ozvalo se z telefonu a v tu chvíli se narodil fenomén jménem „Loprais“, i když nositel toho jména o tom neměl ještě ani potuchy.

Josef Kalina