Get Adobe Flash player
Home ENDURO, CROSS COUNTRY Dakar news Ze skoku do skoku aneb na skok v Lopraisově Tatře

Ze skoku do skoku aneb na skok v Lopraisově Tatře

Hodnocení uživatelů: / 4
NejhoršíNejlepší 

Image Testování nejen Loprais Teamu jsem absolvoval už několik, všechna shodně v tradiční lokalitě slovenského vojenského prostoru Záhorie, kam po letech už konečně trefím bez mapy, ale pokaždé to je something special... v průběhu závodních akcí nebývá šance sednout si na závodní sedačku do kabiny, vlastně ani v Senici tolik ne. Záleží na množství pozvaných hostí, ale tentokrát se zadařilo.

Na místo určení jsem dorazil před desátou dopolední. V zázemí týmu panovala dobrá nálada. Přítomen nebyl ani jeden z doprovodných kamionů, jen tradiční „kemp“ Fiat Ducato a kolem něj už kmital Luboš, dobrá duše Loprais Teamu, dobroty na stolech se jen usmívaly, takže než jsem se stihl se všemi pozdravit, ihned jsem byl usazen a zapojen do stravovacího procesu – díky, Lubo! Velká Tatra byla na místě jen jedna, tahač s návěsovým podvozkem.. Původně jsem měl zato, že vozidlo sloužilo k přepravě Alešova speciálu na místo činu, ale rychle jsem byl vyveden z omylu: auto patří dopravní firmě Laca Csekeye – měl prostě cestu kolem. V půl jedenácté už Milan Holáň startuje motor závodního vozu kvůli zahřátí a totéž činí i Laco Csekey nastartováním mohutného dvanáctiválce v lopraisovském hasičáku. Když nahlédnu do kabiny obou aut, vidím ten všeobjímající pokrok, který se za posledních deset let udál i v interiérech.

Aleš nakonec obléká kombinézu a s Milanem Holáněm odjíždí na trať zajet auto. Za deset minut se vracejí a prstem ukazují na mě: it’s my time!

Image

Do kabiny se mi po novém lehkém disku nešplhá tak snadno jako po starém plechovém krytu, ale už jsem tam. Rychle se zorientovat. Sedadlo je na mě trošku širší, nohama naštěstí dosáhnu na vyvýšenou podlahu. Chvíli mi trvá, než na podlaze najdu všechny bezpečnostní pásy a zatáhnout na nedýchatelno je stejně nedokážu. Aleš s Milanem jedou v helmách, zato mně ochrana hlavy chybí, oba mě shodně varují před trubkami ochranného rámu, ale ty se naštěstí nacházejí poměrně daleko. Takže vyjíždíme. Nejdříve krátká terénní obrátka kolem mé služební octavie, při níž si málem překousnu jazyk, ale pak už to jde dobře. Aleš zabírá naplno po rovince kolem lesa. Uvědomuji si, jak daleko se vývoj závodního vozu dostal. Ještě loni bylo tohle auto zcela syrové a v písečných kolejích si pochodovalo, kam mělo, převod řízení byl nevhodný, auto špatně vyvážené, pérování nesedělo... teď bylo všechno jinak. Především jsme jeli citelně rychleji a akcelerace inovovaného motoru nás nemilosrdně tlačila do sedaček. Jenže auto bylo daleko ovladatelnější, jako by usedlejší, boční rázy se ozývaly mnohem méně často. Následuje skoková pasáž, kterou Aleš bere naplno a libuje si v ní. Auto drží daleko lépe přímý směr a na konci se ochotně sbírá do ostré pravé zatáčky, která se už stala mojí oblíbenou pro pořízení vhodných fotozáběrů. Aleš mi dopřeje i prodlouženou verzi okruhu s tvrdším povrchem a trojitou roletou, již bere v plné rychlosti. Auto jde ze skoku do skoku a ochotně se usazuje v klidné poloze na zemi a uhání dál... Po deseti minutách završených tradičním záhorským sjezdem jsme v cíli. Cítím vlhko na zádech a na zadku a když kouknu na Aleše v přilbě, kombinéze i kukle, leje z něj, jako by běžel pět kilometrů.

V cíli kluky zajímá můj dojem z jízdy. Bohužel nemám mnoho možností srovnání a sám ani nevím, jestli jsem během ní vůbec dýchal. Nejvíce mě rušily boční rázy, které mě v sedačce posunovaly pod pásy vlevo a vpravo – nárazy kyčle do boků sedáku byly cítit. Krční páteř se držela statečně, ale na to jsem si už stihl zvyknout. Rukama jsem se už nedržel tak křečovitě jako posledně, leč i tak se mi třesou ještě večer. Navigační přístroje jsem sledovat nestíhal... Když své dojmy ze sedačky líčím poté Karlovi, jen mě vezme kolem ramen a praví: „neboj,, v Navaře to bude pohodlnější.“

Odježděno už tedy mám a mohu vzít na záda báglík s fotoaparátem a hurá na trať. Aleše stíhám jen při jednom průjezdu, po něm má polední pauzu a věnuje se hostům. Zůstávám na trati, a tak pro mě za chvíli přijíždí Laco Csekey s hasičákem a dostávám možnost porovnání. Sedadla mě moc nedrží a vypadají archaicky. Sériový podvozek nerovnosti terénu sice snažně žehlí, ale hází to na něm jak na horské dráze. V rukou držím zrcadlovku s dlouhým objektivem a mám co dělat, aby mi nenafackovala. Při jednom skoku nechává Laco svůj šarm rozehrát a po nárazu hlavou do boku sedačky mi brýle padají kamsi za záda... Hasičák je jako parník, co všude propluje, ale do jízdních vlastností závodního auta má daleko.

Odpolední fotosessions se už vydařily nejen na hlavním testovacím okruhu, ale také na vedlejším, jež mi dosud zůstával skryt. Adrenalinový pátek končí kolem čtvrté odpoledne, kluci už také balí. Zdá se, že auto je ve většině věcí na Dakar nastavené optimálně...

Jiří Vintr