Letadlo se s mohutným burácením vznáší nad poledním Buenos Aires, proplouvá věčnou pobřežní mlhou a provede otočku směrem k východu, nad zátoku La Plata.

Ještě jednou se trochu apaticky, trochu sentimentálně podíváme na mizející domečky toho ohromného města a v natěsnaném prostoru přeplněného Boxingu začínáme klimbat. Máme toho všichni dost.

Právě jsme projeli velký závod v Jižní Americe, který se trochu nemístně jmenuje Dakar a úleva po překonaných útrapách se prapodivně mísí s pocitem narůstající prázdnoty. Neúprosný rytmus toho šíleného závodu se zastavil a i když trval pouhých čtrnáct dní, je trochu nezvyklé začít si řídit život podle svých potřeb. Jeli jsem závod v letní horké Jižní Americe a dost možná, že už se sem nevrátíme. Z mrazu a marastu lednové Evropy se to rázem začíná jevit jako vzdálený sen a vzpomínky je třeba utřídit dokud v nich zůstává ještě malý paprsek jižního slunce.

I passed the race down in Africa, zpívají TOTO v neoficielní dakarské hymně a jenom my opravdu víme, o čem ta písnička je.Jenom se nám ty kontinenty pořádně rozrostly. Písky Sahary se sesypávají ve vzpomínkách dohromady s písky Atacamy a Gobi a je nejvyšší čas jim to zarazit . Oddělit je v mysli od sebe tak , aby se z nich nestala jedna unifikovaná poušť našich životů. Vždyť je to přeci pokaždé jinak a jedině v té jinakosti je opravdová krása.

Teď jsme projeli závod v Jižní Americe. We passed the race down in America a následující text se bude snažit tu zvláštní tvář kontinentu popsat.

Letadlo dokončí obrátku nad městem dobrého povětří a zamíří severovýchodně směrem na Sao Paolo a dál k ústí Amazonky. La Plata zmizí pod mraky, někde daleko vpravo se zatetelí Montevideo a pak už není vidět nic.

STOP!

Tohle, co jste právě dočetli se jmenuje zapřahání vozu před koňmi. Je to totiž úvod do horečně připravované knížky o letošním jihoamerickém Dakaru, která by, s pomocí Boží a tiskárny Martina Macíka, měla spatřit světlo světa tak do měsíce. Text ještě není hotov (čmárání po papíře je docela dřina), ale Luskovy fotoobrazy jsou nadpozemské, tím si buďte jisti. Takže to chápejte, jako takové malé selfpromotion.

Stránky na síti by však měly být hlavně informativní a tak letem světem o závodě samotném a o KM Racing teamu v něm.

Uplynulý týden, konečně doma ,jsme strávili po různých televizních studiích a při mediálních , nebo obyčejných lidských rozhovorech a jsme z toho všeho tak trochu umluvení na jedno téma. Napadá mě ten stereotyp využít jako schéma pro tuhle webovou informaci. Prostě fejetonek, jako rozhovor fiktivního novináře (dále jen N.) s universálním členem nějakého dalarského týmu, jakýmsi Superdakarákem (dále jen SR).

Otázka N. (cílená do samotného středu dění) "Tak jaké to bylo ?"
Odpověď SR: " Tak určitě! Myzmeseúčastníli, abychomzvytězíli a tosenamnetakúplněpodařílo, ale zmezatoradi a o tom to je!"

Dost! Tak takhle by to nešlo, nejsme čutálisté. Tedy doopravdy!

Šest etap pouště Atacamy udělalo z trošičku zapomenutého Dakaru opět ten nejtěžší motoristický podnik na světě a i když se mě , dědouškovi, ty vzpomínky tak trochu pletou, tak tímhle jsem si naprosto jist. Atacama se paradoxně stala naší nejlepší chvílí v závodě, tedy alespoň pro kamion to platí stoprocentně. Ještě dvě atacamské etapy navíc a Van Vliet by nám to třetí místo na bedně asi musel nechat. A nebo také ne! Jsou to jen teorie, možná vycházející z reálných odhadů, ale realita je v poušti vždycky trochu pokřivená.

Na druhou stranu jsme tady, přímo v jádru celého závodu přišli o dvě nejžhavější želízka v ohni. Napřed udělal kotrmelec Martin Plechatý (ramenní kloub) a o dva dny později Ivan Jakeš (zlomený nos a lícní kost). Martin měl nahradit Pepíka Macháčka v boji proti argentinské tlupě quadistů ( v místě konání závodu asi marném boji) a Ivánek odstupoval z 9. místa celkově, což už je světová supertřída. Veliká smůla a opravdu ,fakt převeliká škoda.

A tak jsme spravovali a nespali a nejedli a vlekli ten náš okrouhaný tým dál a dál. Tenhle závod se totiž, víc, než kterákoliv sportovní akce na světě, řídí hnusným vojenským pořekadlem, že když voják nemůže, tak ještě desetkrát může. Ono se totiž začne ke konci ukazovat, že ti ostatní na tom nejsou o nic lépe ,a že se ten ?morál? stane jedinou rozhodující veličinou.

A tak i my jsme to horko- těžko dovlekli do Buenos Aires , kde se ukázalo, že vlastně hodně dobře. Naše skromná Lízinka se jediná poprala se dvěma velkými továrními týmy a ve výsledku se mezi ně krásně zamíchala. A ta naše bramborová medaile se nám docela pěkně leskne. David Pabiška dojel ve třicítce (26.) takže si může klidně říkat elitní Dakarák a Dušan Randýsek to konečně celé , po strašidelném loňském zranění a s jednou vrklavou nohou absolvoval také. Škoda čtyřkolek, ale není všem dnům konec. Uvidíme, popřípadě v Africe, co hošánci z Argentiny dovedou půl světa od domova. KM Racing team tak má nad čím přemýšlet. Rozhodně to nebudou žádné ustrašené a skromňoučké projekty.

Definitivní hodnocení Dakaru 2010 je totiž to nejnadějnější.

Zní: DOBRÁ PARTA!

KM Racing, Josef Kalina