Je to vlastně z cestovatelského hlediska takový neslaný-nemastný zážitek. V monstrózním francouzském přístavu Le Havre (pozor!, čte se to L Ávr?, nikoliv podle samozvaných znalců francouzštiny "Lávr") postavíme naše stroje na přístavní molo, od kterého je k moři určitě ještě pár kilometrů.

V Argentině je pak zase vyzvedneme v přístavu Delta Dock, což je dokonce 100 kilometrů proti proudu La Plata.

To je ta obrovská a značně špinavá zátoka, nebo řeka, nebo delta řeky, nebo co, okolo které žije vesele většina Argentinců a na protějším břehu většina Uruguayců. Zkrátka žádný Atlantik přitom nevidíme, leda z letadla.

Zatím se ovšem posouváme ve frontě závodních, asistenčních a jiných doprovodných vozidel, mezi ploty přísně stráženého přístavu, směrem ke kýženým (asi deseti) razítkům v naloďovací kartě. Teprve potom nám dovolí zaparkovat vůz na ploše doku, odevzdat klíče s návodem k nastartování a vyrazit k domovu s lehkým neklidem, co se bude dít dál s našimi vzácnými stroji příštích šest týdnů.
Motorkáři jsou trošku klidnější, protože nastrkali motorky a čtyřkolky do kontejnerů a nikdo cizí už s nimi nebude manipulovat. Zato ovšem, jako obvykle, naříkají nad nedokončenou přípravou a předem sestavují seznamy věcí, které si budou muset vzít do letadla až po vánocích vyrazíme.
Kucí vemete mi do ruksaku pár řetězů? Já už potáhnu řidítka a nějaký pastorky.?

Kamionéři to mají prostší. Výfuk, nebo hřídel od náklaďáku si prostě do letadla nevezmeš. Zatím se ovšem píše 26. listopad a my pořád popojíždíme směrem k boudě, kde se kontroluje instalace připojení všech navigačních a bezpečnostních aparátů, které při současném trendu úzkostlivé elektronické kontrolovatelnosti všech a všude, utěšeně přibývají. Motorky už všechny ty krámy za chvíli ani neuvezou.Letos opět došlo ke změnám, a protože jsme tým kombinovaný ve všech kategoriích, naběhá se nejvíc náš dvoumetrový elektrikář Petr Čedík, který ty drátěné problémy, na ploše několika set metrů, musí řešit.

Motocykly už jsou u boudy, naše dvě Toyoty v jedné frontě a někde vzadu náklaďáky v jiné frontě.S manažerem Martinem Pábou Pabiškou (prosím nezaměňovat s jeho bratrem Davidem , řečeným Bójka) máme na starosti každý jednu Toyotu. Protože on musí jít fasovat nějaké kabely, popojíždím střídavě s oběma vozy. A co čert nechtěl, ve vedlejší řadě táhne bratr našeho jezdce Dušana Randáška, Robert, za náklaďákem Zapletalův superzávoďák, který ovšem pro tuto chvíli nestartuje. Robert je na to sám a tak ještě ke dvěma našim vozům zaskakuji za volant Mitsubishi. Alespoň se tak svezu v opravdu ostrém osobáku.
No, Míro Zapletale, řeknu ti, že na laně, nic moc?.

Zdá se ovšem, že jsme připraveni docela dobře a když Pába přinese chybějící kabely, jsme připuštěni k poslednímu úskalí téhle předpřejímky, tj. k měření výšky vozu. Co na tom ?, řeknete si?
Aj aj. Předpis praví 230 cm u osobního vozu a 410 u kamionu. To by bylo snadno splnitelné, pokud bychom nemuseli přepravit do Argentiny stovky pneumatik (hlavně moto a quad) a tak všech doprovodná vozidla vypadají jako balíky gumy. Doufáme, že na nějaký ten centimetr se nebude hledět. Nejhůře jsem na tom já, protože mám na krku novinářský vůz a hoši si na střechu namontovali "rakev" na lyže, ve které údajně budou převážet foťáky a kamery. 250 cm výšky už je mimo toleranci, a tak v předstíraném rozhořčení nadávám na tu pakáž novinářskou (to mám od bratra Zemana), která mě pošle s nepředpisovým autem a ještě bez vercajku, kterým bych tu bednu mohl odšroubovat. Šéf kontroly mě zná, ví, že jsem kamioňák a že s tímhle nemám nic společného(to se ovšem velmi mýlí) a tak řekne, že to někam v lodi strčí na stranu a je po kontrole.

Poslední to zaparkuje Martin Macík, chvíli citlivý závodní kamion zabezpečujeme před dlouhou cestou a jsme konečně vyřízeni (doslova).

A jako obvykle, šupky dupky do mikrobusu a 1200 kilometrů k domovu. Změna od loňska je ta, že technické přejímky budou až v Buenos Aires, kde nás snad, propána, nevyhodí. Taky letos trochu méně pršelo, i když zima byla jako obvykle u Atlantiku vlezlá. A tak při posledním zpětném pohledu do zamlženého zrcátka směrem k L Ávru nelze, než zopakovat to úlevné : "ty železné bestie plují a my už to nijak neovlivníme.

Tak nazdar 29.prosince v Delta Dock, Argentina.