Včera večer jsme měli v bivaku příjemnou návštěvu, zašel na řeč Theo van de Rijt. Holanďan, který řídil v roce 1988 Turbotwin, který tragicky havaroval. Vrátil se až po 18 letech a dělá řidiče asistenčního kamionu Bekxovi. Vrátil se vlastně už vloni, ale tehdy se Bekx ani nesvezl.

Thea jsem neviděl od doby 10 minut před startem etapy Djado – Arlit, ve které se nehoda stala, takže to bylo příjemné setkání, i když na to, jestli se mu ta havárie vrací, jsem se raději ani neptal.

Starých harcovníků, s nimiž jsem se vídal už v 80. letech, tu mnoho nezbylo. Groine má svůj tým, ale aktivně se Dakaru neúčastní. De Rooy je persóna sama o sobě, právě on tolik hýbe s kategorií kamionů a vším, co se v ní děje. Jenže na svůj inovační potenciál zpravidla doplácí, letos třeba zadřel motor a dnes už je doma. Škoda, starý de Rooy je ale horká hlava, do všeho jde jako buldok. Na to, kolik má zkušeností, dělá docela základní řidičské chyby. To jeho syn je jiný: velmi rychlý, ale přemýšlivý a více cítí s autem.

Ale abych se vrátil k těm dávným souputníkům: jistě je to i Sugawara, který jezdí Dakar déle než já, ale kamiony začal jezdit až později a teprve tehdy jsme se začali vídat. U přejímek jsem se potkal s naším dávným kamarádem Guy Colsoulem, řídí tu také novinářské auto. Jeho syn dělá navigátora mladému de Rooyovi. V Tan Tanu za námi v bivaku zašel samotný Thierry de Salieu, francouzský novinář a legendární navigátor let osmdesátých… Viděl jsem se i se Smulevicim, Metgem a dalšími…

Současný lídr kategorie kamionů Stacey je sdílný kluk a hlavně výborný pilot. Ráno, když jsme vyráželi na spojovačku do Ayounu, mě zastavil, jen aby si potřásl rukou, moc chválil Aleše. Sám říkal, že už zvolní tempo a nebude nic riskovat. Má nakročeno k životnímu výsledku.

Karel Loprais