Přesuny minibusem dávají našemu účinkování na Africa Race trochu civilnější nádech. Pokud bychom zde měli dedikovaný vůz, byli bychom na každé etapě a zdokumentovali každý průjezd. Tím bychom se ale ochudili o jiné zážitky vyplývající ze střetu dvou kultur.

Na jedné straně jsem já s Honzou a naše snaha být co nejblíže závodu a na druhé snaha našeho marokánského řidiče nikam moc nespěchat. Pořadatelé jedoucí v autobusu s námi jsou neutrální a je jim celkem jedno jestli jsou na cestě a nebo pracují v bivaku. Bohužel ne vždy se nám zadaří být pány situace.

Dnes jsme ráno vyjížděli kolem osmé. Naše cesta vede zpět do hlavního města Mauretánie Nuakchottu. Nuakchott nemá žádné obchvaty, jen do něj vedou cesty. Pokud je potřeba projet ze severu na jih, tak se musí pěkně skrze město. Je to skoro jako Praha ze severu na jih. Jen o poznání chudší. Dle plánu bychom měli projet severovýchodní čtvrtě a prokličkovat na cestu, co vede přímo na východ. Po ní, o devadesát kilometrů dále, leží uprostřed dun bivak. Pokud pojedeme jen s malými zastávkami tak stihneme závodní Tatru přijíždět do cíle. Náš plán by vyšel, nebýt Marokánce za volantem. Příjezd do Nuakchottu byl dle plánu, ne však už jeho průjezd. Zcela bez řečí a předchozího varování zamířil náš řidič do vedlejších uliček a našel si takový malý místní fastfood. Zaparkoval minibus u krajnice a nás si nevšímaje si sedl a objednal jídlo. Trochu na sebe všichni v autobusu nevěřícně koukáme.

Dnes je to poprvé, kdy na někoho v angličtině křičím. Nějaký efekt to má. Je zrušena objednávka jídla a celý náš ansámbl pokračuje v cestě. Další zastávka je u benzínové pumpy a další u místního řeznictví. Benzínka se dá pochopit. Zastávka u řezníka vzbuzuje zvědavost a tak mlčím. Už máme přes hodinu a půl zpoždění a opět nestíháme být na příjezdu z etapy.

A právě teď začínáme objevovat to, co by nám normálně zůstalo skryté, aneb vše špatné je k něčemu dobré. Nuakchott je opravdu chudé veliké město a zajížďka na oběd nám dala nahlédnout do ulic a uliček a vidíme takové obrázky, které přehodnocují vnímání bohatství a chudoby. Každému, kdo v naší Evropě říká, že nemá něčeho dostatek nebo je chudý ve zdejším měřítku, jen pálí dobré bydlo. Chudoba a životní podmínky, ve kterých zde žijí statisíce a možná milióny lidí, se tak trochu vymykají našim představám o tom být chudý. Každého, kdo si u nás stěžuje, že se mu žije špatně, bych na týden vypustil do místních podmínek. Bylo by to pro ně drsné prozření. Hodnoty se mi na takovýchto místech opravdu mění. Cítím však, že pokud sami tito lidé okolo nebudou chtít něco opravdu zásadního se svým životem dělat a změnit své okolí, tak jakákoliv pomoc z venku je spíše kontraproduktivní a končí u pár vyvolených místních vládců. Ale s Afrikou je to těžké, univerzální recept, jak na to, neexistuje.

Konec mentorování. Poslední zastávka v Nuakchottu je v jednom z desítek řeznictví. Řeznictví je místo, kde se prodává maso. Tím však veškerá podobnost s řeznictvím u nás končí. Zde je to okénko v polorozpadlé budově, na kterém jsou na háku pověšeny kusy kozy, asi. Do tohoto krámku míří náš řidič a objednává si tak půl kila z jednoho visícího kusu. Ptám se, na co ho potřebuje. Zítra má prý jeden ze členů televizního štábu narozeniny a včera s nimi prý strávil hezký večer a tak jim připraví typické marokánské jídlo. Kus kozy vypadá čerstvě, pokud se odhlédne od množství much, ale ruku na srdce, sám nevím jaké maso přesně dostáváme od pořadatelů k večeři a jaký to má původ. Ještě jsem se nerozhodl, zda říci, co vím, lidem od televizního štábu. Třeba bych jim zkazil narozeninovou oslavu.

Východně od Nuakchottu není žádná savana nebo kameny. Je zde regulérní poušť. Barva písku dun přechází ze zářivě bílé do sytě červené. Bivak je uprostřed těch sytě žlutých a závodní Tatra už je zde. Elisabethin kamion ještě ne a z vysílačky pořadatelů víme, že má problém s pravým předním kolem a je zahrabaná v poušti.

Pohled z kokpitu závodní Tatry (očima Tomáše a Vojty)

Dnes se mi podařilo pořádně vyzpovídat oba závodníky.

Etapa pohledem Tomáše

Prvních dvacet kilometrů bylo hodně rychlých. Jelo se skoro až 140 km/hod. Cesta vedla po šotolinových pistách. Po tom se odbočilo do mělkého písku a rychlost se malinko snížila. Trochu se podhustili pneumatiky, aby se v písku kola nepropadala. V dunách jsem se snažil držet stop závodníků a držet směr tak, abychom se nijak moc neodchýlili od potřebného směru. V dnešní etapě jsme několikrát museli nějaké duny najíždět na více pokusů, ale nic, co by bylo nějak výjimečné.

Etapa pohledem Vojty

Po startu etapy jsme vyrazili do prvních kilometrů po stejné trase jako včera, tedy mezi skalami a horami. Potom se jelo šedesát kilometrů přes obrovské pláně savanou. Všude je vidět trávou porostlý písek. Zdá se, že letos je hodně vlhká zima. Několikrát nás předjel Peliche jr. s číslem 302. Vždy nás objel a pak někam zmizel. Mysleli jsme, že je před námi, ale někde se asi zamotal a pak nás opět objížděl. Po pláních jsme jeli zhruba sto kilometrů a pak přišly duny. Nejsou to kompaktní dunová pole. Vždy je potřeba se rozhodnout, zda je projet, nebo bude lepší hledat cestu a pokusit se je objet. Prostor mezi nimi vyplňuje velbloudí tráva. Jsou to veliké hroudy srostlých trav a hlíny, jízda po nich dokáže vytlouci duši z těla.

Dnes nebyl vůbec problém s navigací. Všechny checkpointy jsme přesně trefovali, a i když před námi projely jen čtyři auta, tak nemáme problém najít správný směr. Dnešní den proběhl naprosto v klidu a bez jakýchkoliv problémů. Tato etapa byla zatím pro mě ta nejkrásnější z celého závodu.

Pohled z kokpitu kamiónu baile

Ani nepředpokládáme, že kluci s bailé přijedou dnes v noci. Přespí dnes v dunách. Tedy jestli vůbec budou spát. Odvádějí VYNIKAJÍCÍ práci a je to ohromná dřina. Těžko se popisuje jejich nasazení a obětavost při vyprošťování posádek a tak se snažíme dostat do denních sestřihů co nejvíce jejich záběrů. GOOD JOB kluci.

Vojta Morávek ml.

< Předchozí		Další >