Zdravíme z „Republiky of Tatarstan“, jedné s autonomních oblastí velké Rusy! Nacházíme se na konci třetí etapy, která nás zavedla do městečka Jelabouga. Vezmeme to trochu zkráceně, protože vlastně zatím není moc o čem psát.

Vše začalo večer 11. 6. velkolepou přehlídkou Petrohradu na náměstí před Zimním Palácem, tedy známou Ermitáží. Přejelo se přes rampu (tedy jen motorky a osobní auta), my s kamióny samozřejmě vedle, zatroubilo se, zamávalo a rychle zpět do hotelu, je půlnoc, takže honem spát, další den jsme měli před sebou 840km směrem k Moskvě! Motorkáři vstávali už v čtyři ráno, neboť první vyjížděl již na pátou.

My naštěstí vyráželi až v 7.44h. Čekal nás 160km dlouhý přejezd na RZ a pak první ostré kilometry jak našeho MANu, tak naše v jeho kabině! Je to oproti malému Mitsubishi opravdu velký rozdíl. Sedíte o více jak metr a půl výše, kabina je odhlučněná jako v osobáku a tak na přejezdech ani nemusíme používat jinak nezbytná sluchátka. MAN si spokojeně přede, ale už přejezd nám připadá jako RZ, neboť je na něj krátký časový limit a jen v koloně na výjezdu z Petrohradu zůstáváme téměř dvě hodiny. Premiérový start se tedy odehrává v lehké hektice. Musíme ještě upevnit na korbě bedny a pár věcí a vyrážíme. Tři, dva, jedna start… ticho… mi sice jedeme, ale kromě mé navigace není slyšet prostě nic… opravdu nezvyklé! Kvičení V6 motoru v L200 či převodovky v Pajeru nám opravdu chybí. Naše helmy nás úplně odřezávají od reality a přijde nám to, jako bychom sledovali nějakou videohru. Učíme se. Mirek za volantem hledá optimální kvalty pro jízdu na písečných lesních cestách a zjišťuje co si nechá podvozek líbit na dírách. Já se přepínám do optimální polohy navigace a snažím se příliš nezatěžovat nedávno zlomenou nohu a Martin sleduje trať a kurz na GPS, tak abychom neztráceli správný směr a i on si užívá svou vůbec první závodnickou premiéru! První RZ má jen 72km, je celkem technická, namotaná po vojenském prostoru a tak je o zábavu postaráno. Po jejím absolvování máme smíšené pocity, ale hlavně to máme za sebou. Teď nás ještě čeká více jak 600km přejezdu do Rogačeva nedaleko Moskvy. Dorážíme v deset večer, autu ani nám zdá se nic není a tak dáváme spokojeně malou slivovici (dezinfekci) před spaním. 19.místo v kamiónech bereme s rezervou a ani nás po pravdě řečeno moc nezajímá. Jsme tu proto, abychom to doválčili do Pekingu a ne abychom honili Čagina, Staceyho nebo De Rooye. Ten první RZ vyhrál, Stachy byl druhý a teprve třetí a čtvrtý domácí Čagin a Kabirov na Kamazech. Martin Macík jedenáctý. Motorky ovládli favorité vede Ullevalseter o vteřinu před Katriňákem. Dušan Randýsek na skvělém 5. místě, Pepa Macháček na čtyřkolce 22.

V autech zaváhal favorizovaný Eric Vigouroux s Pro-truckem a po technických problémech byl rád, že může pokračovat v závodě. Vyhrál další z favoritů Španěl J.L. Monterde na Schlesser-buggy, před Němcem M. Kahlem na další buggy (Fast speed Honda) a třetí byla pro změnu další buggy, tentokrát SMG s F. Delecourem za volantem. Zalézáme brzo, bivak je na rozmáčené louce a komáři štípou.

Druhý den téměř to samé. Nejdříve dlouhý přejezd 420km a poté kratší 94km dlouhá RZ a na závěr ještě 220km do bivaku. Přejezd bez problémů a tak v půl třetí odpoledne startujeme. Po sedmi kilometrech nás, ale zastavují hlídkující vojáci, neboť se u prvního CP propadl most a trať je neprůjezdná. Pomalu proti nám přijíždí ti co startovali před námi a za námi se dělá kolona těch co ještě pustili na startu. Zavládá asi dvouhodinový chaos, aby RZ odstartovali znovu od druhého CP. Startujeme a máme před sebou tedy 63km co zbývají. Opět žádný problém, trať je podobná, tedy lesní úseky a písčitá cesta, jen je to spestřené tankodromem. Bohužel! Jízda po krátkých vlnách, navíc plných smradlavého bahna je opravdu zážitkem! Houpeme se do rytmu a pomalu si zvykáme na „výletní“ tempo, kterým se budeme snažit dostat až k Dlouhé zdi! Před tím, abychom nedostali mořskou nemoc nás vysvobozuje cíl. Sundáváme helmy a vyrážíme se zabláceným autem do bivaku. Po cestě tankujeme asi 350 litrů na další den a snažíme se najít myčku. Marně, ale nakonec by to bylo zbytečné. Bivak je sice na krásném místě u obrovské Volhy, ale přehnala se tu bouřka s krupobitím a tak je z toho jedno velké blátiště. Bezpečně parkujeme, jdeme se najíst a zjišťujeme, že další den byla RZ zrušena právě kvůli vodě a tak se bude jen přejíždět. Ve výsledcích jsme se nikam neposunuli, ale ani jsme to nečekali. Katriňák si vyměnil pozici o 7 vteřin s Norem Ullevalseterem a Dušan Randýsek i když opět dojel pátý, lehce klesl na celkové šesté místo. Eric Vigouroux si napravil reputaci a dnes vyhrál, ale ztrátu má díky penalizaci propastnou. Za ním se nic podstatného nemění. Monterde, Kahle a na třetí se průběžně propracoval mladý Francouz na Bowleru N. Gibon. Komárů je díky nedaleké Volze opět požehnaně a bláta ještě víc. Nechápeme organizátory, jak tato místa vybírají, ale protože to nezměníme, jdeme v klidu spát. Ráno se startuje později a tak se konečně všichni trochu vyspíme. Pátek třináctého tedy nepřinesl žádný zásadní problém.

Dnes jsme tedy jen sedli do našeho kamiónu a přejeli po „kvalitních“ ruských cestách dalších 500 km východním směrem. Po cestě nic zajímavého, trochu více času na sledování přírody, ale protože Míra je závodník a tak ručička rychloměru je většinou i na přejezdech někde okolo 120 – 130 km/h, takže toho moc jiného než cestu sledovat a fotit nestíháme. Krátká pauza na kafe, jedno tankování – dalších 350 litrů – a jsme v městečku Jelabouga. Na jeho okraji je konečně rozumný bivak s výhledem na deltu řeky Kama.

Míla Janáček