Vážení přátelé dakarské rallye a našeho týmu, zdravím vás z našeho improvizovaného „novinářského“ pracoviště na hotelovém pokoji v maďarském Debrecenu, kde s Danielle a Pavlem pracujeme na zprávách pro vás a pro naše týmové zázemí v Brazílii.

Vím, že máme vůči vám deficit, ale omlouvám se, pro nás je jednoznačnou prioritou auto, takže jsem se k napsání zprávy včera nedostal. Jsem moc rád, že je tu Pavel, který nejen že dělá skvělé fotky, ale taky je stíhá posílat. Já je teď alespoň dodatečně okomentuji.

Včera a dnes jsme měli na programu dvě speciálky v rumunských horách. Musím říct, že mě tamní příroda nadchla – mám-li to k něčemu přirovnat, tak jsem si připadal jak v Alpách. Nevím, jak vysoko nás pořadatelé vyhnali, ale (a to je vidět i na fotkách z dnešní etapy) místy bylo kolem trati hodně přes metr sněhu a po horských cestách, po kterých jsme se šplhali nahoru, proti nám tekly potoky vody. Závod je svým charakterem naprosto odlišný od Dakaru, ovšem velmi zajímavý.

Včera jsme tedy vyrazili do první speciálky a Andrému to šlo jak podle učebnice. Na blátivých úzkých cestách jel rychle, přesně a lehce. K velké radosti diváků (a tady chci vyzdvihnout hojnou českou účast – kolem trati je zcela určitě nejvíc českých vlajek a povzbuzujících krajanek a krajanů) projížděl ostré zatáčky většinou smykem a tatra ho poslouchala na slovo.

Byla to taková nuda, že mu do sluchátek povídám – André, chtěl bych tatínkovi dovézt na topení nějaké dřevo – co říkáš támhle tomu stromu? A on na to – dobře, naložíme ho hned? Já, že ano, tak jsme ho naložili ….

No … dobrá, zkusím to jinak … Asi 10 kilometrů před cílem jsme sjížděli po kamenité lesní cestě podél potoka a na kluzkém povrchu nás to hodilo trošku doprava, kde byl měkčí terén, který nás nechtěl pustit. To by tak nevadilo, jenže bohužel tam byl i nakloněný strom, který už jste viděli na fotkách. Uhnout doleva nešlo a zabrzdit už taky ne, takže jsme jej zkrátka strefili. Všechno se semlelo velmi rychle, najednou jsme stáli, v kabině jsme měli strom a všude na sobě a kolem sebe střepy z rozbitých čelních skel (naše tatra má dvě hlavní uprostřed dělená a dvě malá postranní). Když nad tím přemýšlím a vidím na fotkách, jakým způsobem ten smrk naší kabinou prošel, myslím, že se nedá říct nic jiného, než že nad námi někdo držel ochrannou ruku…

Po prvním ujištění, že jsme všichni v pořádku, jsme se s Mayklem odpojili od intercomu, rozepnuli pásy, vyrazili zbytek jednoho z čelních skel a vylezli z auta. André musel zůstat sedět, protože se nemohl skoro ani pohnout. Nejdřív bylo tedy potřeba dostat pryč ten strom, takže jsem utíkal do nástavby pro pilu, kterou jsme do výbavy pro tuto rallye přibalili. Museli jsme jej na úrovni kabiny přeřezat a pak vytáhnout. Když jsme začali pracovat, přiběhla parta místních kluků a začali nám pomáhat. Tady trošku odbočím – my jsme samozřejmě všechno dělali v hrozném spěchu a když jsme odjížděli, stihni jsme jim jen poděkovat a zamávat. Jenže kluci nás večer v bivaku našli a donesli nám Premid jednotku na placení mýtného, kterou jsme měli původně na čelním skle a která tam zůstala ležet. Co dodat - prostě skvělá parta.

Zkrátka, kluci nám pomohli strom přeřezat a vytáhnout, takže jsme osvobodili Andrého a začali jsme řešit, jak dostat auto z bahna ven. Sami jsme se vyhrabat nemohli, takže jsme vytáhli lano a čekali, kdo nám zastaví a pomůže. Po chvíli se tak stalo a jeden z pomalejších kamionů nám zastavil, ovšem první pokus vytáhnout auto zpátky proti kopci selhal. Takže jsme kolegům poděkovali a nechali je odjet. Přemístili jsme lano dopředu, ale museli jsme odříznout ještě jeden velký kus vyčnívajícího stromu před autem. Poté už jsme s pomocí další posádky se smyslem pro závodnickou kolegialitu tatru poměrně jednoduše vytáhli. Rychle jsme pak sbalili věci, sklo nesklo jsme se usadili v kabině a vyrazili do cíle. Autu kromě chybějícího okna a poškozených dveří řidiče skutečně víceméně nic nebylo. Vytáhl jsem z našeho safety packu ochranné brýle, které tam právě pro takovéto případy vozíme a zbytek do cíle jsme dojeli už bez problémů. Hned tam odsud jsme psali Petrovi Vodákovi do bivaku zprávu, co se stalo, aby se mohl připravit, a že zhruba za 40 minut jsme u něj. Museli jsme totiž sjet zpět do Baia Mare, kde jsme měli 120 minut přestávku na údržbu před startem do druhé speciálky. Během této doby jsme měli v plánu pokusit se zasklít rezervní čelní okna. Bohužel se nám to však nepodařilo, takže jsme do druhé speciálky museli vyjet opět pouze s brýlemi a kuklami. Vypadali jsme asi jako mimozemšťani (fotku Andrého přikládám), ale to nám bylo úplně jedno. Každopádně osud k nám byl milostivý a protože v etapě jeden z kamionů uvízl, byla zkrácená na pouhých 30 km. Na druhou stranu jsme si denní dávku smůly museli …vyjíst … až do dna, protože jsme při předjíždění jednoho z pomalejších kamionů o něj škrtli a poškodili si dohušťování zadního kola. Oprava nás stála poměrně dost času a výsledkem byly prachmizerný čas i umístění.

Každopádně po dojezdu do bivaku jsme už měli dost času na opravu všech potřebných závad a poškození. Nebylo toho zase tolik, ale montáž čelního skla nás trošku potrápila. Každopádně do včerejší speciálky (3. etapy) jsme nastupovali v plné parádě. Ta se měla jet také dvakrát, dokonce stejná trasa jako předchozí den, jenže v protisměru. Pořadatelé však nejspíš z časových důvodů nakonec rozhodli, že kamiony pojedou jen jednou. Jenže už na přibližně dvacátém kilometru jsme všichni zůstali v terénu, kde nebylo možné předjíždět, stát za jedním ze zapadených osobních vozů a do cíle jsme dojeli všichni v koloně za sebou. Speciálka tím pádem byla zrušená, ovšem pořadatelé rozhodli, že nám po návratu do bivaku dají opět dvě hodiny na údržbu a vyženou nás ještě jednou o hor na zkrácenou etapu, aby měli z dneška nějaké výsledky. My jsme té doby využili ke kontrole a čištění brzd na levém předním kole, protože si André stěžoval, že auto táhne při brždění doprava. Po speciálce jsme vyrazili na spojovací etapu do Debrecenu, kde jen přespíme a dnes nás čeká další přejezd a podle všeho stejná etapa jakou jsme celou soutěž zahajovali v neděli.

Jaromír Martinec