Poslední den v roce. Kdo by zde na to pomyslel. Okolní krajina k tomu nijak nevybízí, na místních lidech to také není nijak poznat a nás doposavad zajímají jen časy startů a příjezdu z a do etapy. Jaký je den v týdnu také z hlavy lovím jen matně, ale za to přesně vím, že dnes je třetí závodní den a v 7:58 musí být Tomáš s Vojtou na startu v plné polní.

O to více mě překvapilo nezvyklé množství smsek ráno na telefonu. Dokonce přišla i básnička opěvující zasněženou novoroční krajinu. Jaký sníh? Kameny prosím, ano. Písek trochu, ale sníh? Co to je?

Nyní vážně. Děkuji moc za celý team všem, kteří napsali, nebo nám přejí vše nejlepší. Velmi si vážíme Vaší přízně a přejeme Vám mnoho úspěchů a šťastný Nový rok.

Ráno nám začíná prachovou bouří. Naštěstí jen lokální a uměle vyvolanou startem dvou helikoptér, parkujících celou noc nedaleko nás. Čas startu si piloti vybrali přesně v tu vhodnou dobu, kdy foukal vítr od nich přímo k nám. Na pár minut jsme všichni zahaleni oblaky prachu zvířeného startujících helikoptér. Ani si nepřejte slyšet, jakými slovy oba mechanici komentují tuto událost.

Z minibusu
Ano zima dnes byla v noci také a už se nám trochu zajídá a při tom vše okolo vypadá jako by mělo být veliké vedro. Na teplo jsme připraveni, ale studený vítr a noční teploty kolem nuly nedělají z pobytu ve stanu žádnou slast. Kdy jen se to zlomí? Rychlá, ale dobrá snídaně v jídelním stanu všechny chladné chmury zahání. Hlavně horké instantní kakao je zručný drtič mrazu. Vůbec stravování je další zajímavé téma a nechám si ho na zítra, až budu mít chvíli cestou minibusem.

Start do etapy je hned několik kilometrů po pláni za bivakem. Cestou minibusem ho míjíme v době, kdy závodní Tatra už je v etapě a má za sebou tak dvacet minut jízdy. Po další půlhodince se z vysílačky pořadatelů dozvídáme, že z prvního místa odstupuje maďarský kamion. V danou chvíli je známé jen to, že utrhli přední kolo. Je mi jasné, že to pro ně znamená stop v letošním závodě a musela to být pořádná rána. Utrhnout kolo u kamionu není tak obvyklá závada ani na takovýchto soutěžích. Je mi jich líto. Maďarská posádka je velmi sympatická. Včera po dojezdu etapy si jezdci byli popovídat s Tomášem a i my máme prima vztahy s jejich novinářským doprovodem.

Cestování minibusem má svoje klady i zápory. Mezi ty kladné stránky jednoznačně patří cestování skrze města a vesnice a tak nabízí alespoň letmý pohled na život v marockém vnitrozemí. Závodní trasa se tímto místům pochopitelně vyhýbá. Díky obrovským rozlohám to není zas až tak těžké. Osídlené oblasti jsou v místech, kde dnes projíždíme, soustředěny do zelených pásů lemujících toky řek nebo řečišť. Jsou to zajímavé pohledy. Údolí jsou někdy velmi široká kamenitá a nehostinná, ale jen jak je uprostřed říčka, je okolo ní zelené pásmo plné palem a hliněných domků. Mentalita lidí se, zdá se, docela změnila a chudoba, z pohledu projíždějícího auta, také. Okolo silnice už lidi na nás občas zamávají a pozdraví nás. Je vidět zájem a jsme viditelně příjemná atrakce, ale už jsou zde vidět obrázky známé z různých dokumentárních filmů.

Ženy jsou zahaleny od hlavy až k patě. Typickou burku jsme ale neviděli. Ženy většinou nejsou moc vidět v centrech měst, kde je jinak celkem velký ruch, ale na perifériích, kde pracují. Pasou ovce nebo kozy, vedou nebo jedou na věcmi obloženém oslu, nebo sbírají spadlé palmové listy a balí je do obrovských balíků, které pak někam vláčejí na zádech. Kolikrát mě napadlo, zda uschlé palmové listy používají jako otopový materiál. Pokud ano, pak mi nejde do hlavy, proč se neporazí celá palma. Ta musí také hořet, ne? Za jak dlouho vyroste nová? Proč všechny palmy rostou „bez ladu a skladu“ a proč se uměle nevysazují palmové lesy na zpracování? Něco mi uniká? Nevím, ale je zvláštní vidět shrbené ženy, jak vláčí obrovskou kupu palmových listů na zádech.

Větší chudoba je vidět i na obydlích. Domy jsou povětšinou hliněné a nijak moc nelákají k návštěvě. Obzvláště to je vidět posledních pár kilometrů před dnešním bivakem. Jsme blízko hranice s Alžírem a s přístavním Nadorem se místní podmínky moc nedají srovnávat. Někdy je to opravdu pohled na život, který spíše známe z historických knížek, než z reálného života.

V mnoha vesnicích, nebo městech projíždíme okolo školy. Takové místo se na první pohled pozná podle velmi zvýšeného provozu dětí na jízdních kolech. Školní docházka je v Maroku povinná a v okolí škol je vidět opravdu hodně dětí.

Nevýhody cestování minibusem jsou také nasnadě. S Honzou jsme jediní novináři, kteří touží být co nejdříve na trati a pořizovat fotografie a video závodníků. Ostatní osazenstvo je složeno z pořadatelů, kteří využívají minibus jako prostředek přesunu z bivaku do bivaku. Podle toho také cestování vypadá a připomíná spíše turistický zájezd než honbu za závodníky. Oba jsme však zkušení vyjednávači a začínáme opanovávat situaci. Zítra žádné zdržování ráno a zastávky jen nutné. Uvidíme, zda docílíme svého. Dnes k cíli etapy dojíždíme „tak tak“ na čas a stíháme Tomáše s Vojtou jen náhodou. Vojta vylézá z kabiny úplně dehydrovaný. Prakticky celou etapu nepil, a to trvala přes sedm a půl hodiny. Camel bag, který měl po ruce, se chvíli po startu otevřel a rozlil. Dochází mi, co asi zkusil. V plném závodním tempu byli kluci přes sedm a půl hodiny a co jsem zapomněl napsat, dnes už je přes den opravdu teplo na tričko.

Přijíždíme do dnešního bivaku umístěného na kamenité pláni, zde žádná změna. Obrovská změna je ale v oblasti hygieny a toalet. Dnes je naprosto rozdílná situace v porovnání s prvním dnem. Jsou zde připraveny bezvadné toalety a sprchy s tekoucí HORKOU vodou. Luxus horké vody i po setmění nepamatuji ze žádného z předchozích bivaků Dakaru. Zde se pořadatelé opravdu vytáhli. Do Nového roku tedy můžeme vstoupit čistě vykoupaní. Je to slast.

Pohled z kokpitu závodní Tatry (očima Tomáše a Vojty)
Žádná pohoda jako včera, ale zatraceně náročný den. Vojtovi se rozlil celý "camel bag" těsně po startu etapy a tak byl celou dobu bez vody. Několikrát jsme v dunách zapadli a museli se vyprošťovat. Naštěstí jsme to zvládli z kabiny. V dunovém poli ke konci etapy nám přestala Tatra táhnout a museli jsme měnit palivové čerpadlo. V etapě se střídala dunová pole s rozbitými a velkými kameny posetými úseky. Veliká rozbíječka pro Tatru i pro nás. Jsme rádi, že jsme dojeli do cíle etapy. Máme toho fakt dnes dost.

Pohled z kokpitu Tatry Baile

Ze včerejška dlužím informace o kamionu bailé. Včera nedorazili včas do naší uzávěrky.

Robert s Jánem a francouzskou zdravotní sestrou, která jezdí s nimi, přijeli před jedenáctou v noci. Na korbě měli naloženou porouchanou buginu a říkali, že pomáhali dalším dvou. Naštěstí oba problémy se podařilo vyřešit. Jednou Róbert musel vzít svářečku a zavařit u terénního speciálu řízení, které bylo zlomené. Jeho slova, kterými to po dojezdu popisoval, se dají parafrázovat takto: „Udělal jsem mu pár bodových svárů, jen aby to tak drželo a ten vůl s tím vyrazil, jako bych mu to celé vyměnil. Snad se s tím nikde nezabil“ (jen si nedovolím to napsat v jeho rodné slovenštině. Jistě si dovede představit, že v originále to mělo větší „šťávu“).
A podruhé stačilo dopravit porouchaný speciál na asfaltovou cestu a ten se pak „došoural“ po svých do dvěstě kilometrů vzdáleného bivaku. Všichni tři přijeli hladoví jak vlci a nezajímalo je nic jiného než jídelní stan a pak spánek.

Dnes, počítám, přijedou až později. Z okolí je slyšet, že mnoho posádek zůstalo na trati a asi tam stráví i přechod ze starého do Nového roku.

A jak dnes bude probíhat silvestrovský večer? Nebude asi nijak výjimečný. Je osm hodin večer. Petr s Mariánem a Tomem pracují na Tatře, Vojta si připravuje roadbook, já s Honzou pracujeme na tom, co zrovna vidíte a Robert s Jánem jsou s baile v terénu. Možná něco organizátoři připraví. Uvidíme.

Vojta Morávek ml.