Pátá etapa zavedla startovní pole z Volgogradu (dříve Stalingrad) do Astrakhanu.

Po stopětatřiceti zahřívacích kilometrech v podobě spojovací etapy následovalo čtyřistačtyřicetšest náročných kilometrů nejdelší rychlostní zkoušky rallye zakončených třináctikilometrovým přejezdem do bivaku na břehu Kaspického moře. Závodníci se ani tentokrát nenudili. Terén etapy lze popsat jako pestrou směsici různých povrchů. První kilometry se jely stepí, ve které se kvůli absenci výraznějších záchytných bodů dá velmi snadno zabloudit. Při překonávání dunového pole přezdívaného Škorpión si mnozí sáhli až na dno svých sil. Závěrečné kilometry byly převážně písečné a velmi prašné, čemuž odpovídala snížená viditelnost. Obtížnost písečných dun byla umocněna náročnou navigací, se kterou se potýkali i ti nejlepší. Večer bylo v bivaku celkem zima, když teplota klesla až na nějakých deset stupňů Celsia, aby se přes den vyšplhala na třicet stupňů.

Petr Mikula s Ivanem Novákem odstartovali z pětadvacátého místa a etapu nakonec dokončili na dvaadvacátém místě, poté co v jejím průběhu nakoukli do první dvacítky. Bohužel technické problémy i tentokrát posádku Vinland Dakar Teamu tak trochu omezily v rozletu. V první dunové pasáži dokázal Mikula předjet šest aut. Po výjezdu z dun posádka dofoukala kola a pokračovala dál. Druhý dunový úsek přinesl předjetí dalších dvou soupeřů a vše vypadalo krásně. Na výjezdu z dun posádka potřebovala opět zvýšit tlak v pneumatikách, aby zjistila, že nefunguje kompresor. „V dunách jezdíme tlaky kolem jedné atmosféry, ale v této konfiguraci se samozřejmě nedá jet mimo hluboký písek,“ vysvětluje Petr Mikula. „Výsledkem by bylo velmi rychlé svlečení pneumatiky, kterých se nám navíc po předchozích defektech pomalu přestává dostávat. Do cíle zbývalo nějakých sto kilometrů a bez kompresoru jsme neměli jak kola nahustit.“ Stojící Toyotu postupně předjížděla auta, která posádka Vinland Dakar Teamu předjela v dunách. „Nakonec nám naštěstí zastavil jeden Holanďan a pomohl nám,“ popisuje co se dělo dál navigátor Ivan Novák. „Do posledního dunového pole jsme ale nemohli podhustit, protože bychom se následně potýkali se stejným problémem a tak jsme museli jet s tlaky okolo 2,2 atmosféry. Díky tomu jsme se dvakrát zahrabali a museli kopat, což nás v konečném důsledku stálo asi 1,5 hodiny.“

Petr Mikula sice v cíli hýřil svým tradičním humorem, přesto byl však v koutku duše trochu smutný: „Je to škoda, protože dnes nám to opravdu šlo. Jeli jsme svoje tempo a než nás postihly problémy s kompresorem, tak jsme měli z toho, jak jedeme opravdu dobrý pocit. Není to však žádná tragédie, přijeli jsme sem především otestovat auto a jsme pořád v závodě.“ To štěstí bohužel nemá třeba Giniel de Villiers, který v páté etapě zcela zdemoloval svého Touarega, ani dalších osm aut, která již v závodě nepokračují. Pátou etapu nedokončily hned tři posádky. „Dnes toho máme opravdu celkem dost,“ dodal Petr Mikula poté, co po dvanácti hodinách konečně vystoupil v bivaku ze své Toyoty. „Nebýt toho vyhořelého vypínače, tak to mohlo být mnohem lepší, ale kdyby u rallye samozřejmě neplatí.“

Mikula rovněž prozradil, jakým způsobem se mechanici ve Volgogradu vypořádali s rozbitou pumpou brzd: „Kluci projeli celé město a nakonec přivezli všechny pumpy, které měli skladem. Konkrétně to znamená, že máme v autě pumpu z Toyoty Yaris. To je mnohem lehčí auto a tudíž auto pořád nebrzdí tak jak bych si přál, ale proti stavu kdy nebrzdí vůbec je to zlaté a pod to se mohu podepsat. Už nikdy bych nechtěl jet bez brzd.“

Logistika závodu funguje na Silk Way skvěle a tak si Petr s Ivanem dali v bivaku rybu a těstoviny, vysprchovali se (!) a vzápětí zmizeli ve svých stanech, zatímco mechanici připravovali auto na další den.

Ladislav Lála