Takovýhle lednový začátek Dakaru jsem ještě nezažil. Byli jsme zvyklí na první etapu v Maroku, v níž jsme se třásli zimou, v noci teplota padla až na pět stupňů pod nulou. V Argentině je léto, dnes bylo přes 35 stupňů a oba naši fotografové se při první fotoštaci pořádně spálili. Horka ještě porostou, v Atacamě má být i o deset stupňů víc.

Byl jsem zvědavý, jak budou horko snášet nadupané motory kamionové špičky, ale zatím jim to jde, naše Tatra neměla s chlazením nejmenší problém a třeba Stacey a van Ginkel, kteří nabrali v úvodu citelné ztráty, se zpozdili z jiných důvodů. Nicméně teploty se jako rozhodující faktor jistě ještě projeví.

Co mě potěšilo víc než nějaká vedra, jsou místní diváci. Kolem cest i u speciálek jich stojí desetitisíce. Zdá se, že jestli něco Argentinci milují, je to fotbal a motoristický sport. V každém větším městě nás vítají jako své novodobé hrdiny a nic nevadí, že naše auto nezávodí, startovní číslo přece neseme. Jsou navíc pohostinní, snesli by nám leccos, nabízejí pohoštění a jsou v pohodě. V Africe co nedržíte nebo nemáte uvázané k tělu, to vám ukradnou nebo si na to alespoň brousí zuby. Odlišná životní úroveň je znát a rozdíly v mentalitě také.

Karel Loprais